Možná je zrovna váš syn chlap jako hora, ale pořád si ještě myslí, že páry vypraných ponožek se samovolně klubou v šuplíku. Neví, kolik v obchodě stojí vejce, natož aby je uměl uvařit, a má za to, že digestoř je něco latinsky. Vyplnění složenky mu připadá jako nejbrutálnější sudoku. Už to není kluk, nýbrž dospělý chlap. A (neplatící) host nejlepšího hotelu světa – vaší domácnosti. Tak trochu cizopasník, řečeno ošklivě. Že má hluboko do kapsy? Stejně se o něj co nejdřív přestaňte starat. I kdyby měl jíst jen suché housky a bivakovat v nějaké nebytovce na matracích.

Možná si myslíte, že ho chrabře chráníte před nástrahami samostatného života. Taková životní ‚prevence‘ je pro vašeho syna ovšem medvědí služba! „Mnoho z nás má pocit, že máme do smrti pomáhat svým dětem. Ale tak to není. Máme jim pomáhat do okamžiku, kdy nejsou schopné živit se samy. To, aby se dítě zavčas odstěhovalo a osamostatnilo, je součást výchovy. Navíc nikdy nemůžete své dítě naučit to, co se naučí, když bude žít samo,“ říká odbornice na mezilidské konflikty, mediátorka z Asociace mediátorů ČR , Helena Stöhrová. O jejích slovech nepochybujte, její rady totiž nešustí papírem. Neochota jejích dvou dospělých dětí opustit rodné hnízdo před pár lety málem ohrozila její vlastní manželství.

Kup si postel

Helena Stöhrová ze své praxe ví, že problém s odchodem do ‚vlastního‘ mají častěji synové než dcery. Ty jsou víc ‚do světa‘, rychle si chtějí věci řídit samy a nevadí jim přebírat zodpovědnost… Chtějí se osamostatnit od matky, kdežto synové se rádi déle vyhřívají v její náruči a nevidí na tom nic divného. Někteří pak jeden servis (maminčin) vymění s  nesnesitelnou lehkostí bytí za druhý (manželčin).

Zkušená mediátorka si však paradoxně prožila horké chvilky spíš kvůli odchodu dcery Martiny. Jejímu synovi bylo šestadvacet, když se odstěhoval do vlastního, dceři o tři roky méně. Ani v jednom případě to nebylo zrovna s písničkou na rtech. „Můj manžel nechápal, že trvám na tom, aby odešli, když nemuseli.

Říkal: jako kdybychom neměli peníze?! Copak nám něco chybí? To nebyla otázka peněz, ale principu,“ vypráví Helena Stöhrová. Na paměti měla, jak si před lety s mužem řekli, že se budou svým dětem především snažit poskytnout co nejkvalitnější vzdělání. Nakonec doma studovali na soukromých školách a oba je poslali na roční studijní pobyt do USA. Jenže ani když se dcera úspěšně zapojila do pracovního procesu, neměla se k odchodu. Spojence našla v tátovi. „Říkal, že vyháním naše děti, a speciálně Martinu že zaženu do nějakého drogového doupěte. Atmosféra doma začala být napjatá, zjistila jsem, že mi muž kvůli Martině i zalhal, kryje ji… Začala jsem cítit, že to ohrožuje vztah nás dvou,“ vypráví Helena Stöhrová.

Rozhodla se proto, že se na čas z domu odstěhuje ke známým. Když se po pár týdnech vrátila, dcera byla pryč. Odešla trochu ze vzdoru, trochu zhrzená, že s matkou je to peklo. Když na to obě nedávno vzpomínaly, prohlásila Martina, že je škoda, že se máti netvářila tak kysele dřív. Odstěhování se jí totiž nakonec líbilo, dneska sama cestuje po celém světě. Syn, který odešel v šestadvaceti, už šestým rokem bydlí v Anglii. „Pro mě je důležité, že naše děti jsou tady doma. To znamená, že sem mohou kdykoli přijít, ne že tady mohou bydlet. To je rozdíl,“ říká důrazně Helena Stöhrová.

Možná jste ještě sama bydlela po svatbě u svých nebo u manželových rodičů. Proto vám nepřipadá divné, že s vámi bydlí dospělý potomek. Rozdíl je, že děti zůstávají doma, využívají teplíčko mamma-hotelu, ale v žádném případě rodinu založit neplánují! Některé matky se starají tak dlouho, jak jen to jde, protože chtějí mít nad svým dítětem co nejdéle kontrolu. „Je to podvědomý pocit, že jsme ještě nepřestali být těmi vychovateli, tím božstvem.

Jenže v jistém okamžiku je pro rodiče důležitější, aby začali investovat do své vlastní soběstačnosti,  samostatnosti. Já sama chci, abych nemusela své děti žádat ještě dlouho o pomoc. Pokud já své dítě zavčas ‚nevyženu‘, neukážu mu, o co všechno se musí samo starat, je jen iluze si myslet, že se ono jednoho dne postará o mě,“ upozorňuje Helena Stöhrová. Pokud se rozhodnete, že potomek ‚půjde‘, vypracujte plán. Dejte si se synem kafe a řekněte mu, že ho máte ráda, ale do dalších let prostě počítáte s tím, že odejde. Nejlepší je začít s tím brzy, třeba ještě když studuje. Neustále mu to připomínejte, aby náhodou nezapomněl. Domluvte se na nějakém termínu (do jednoho roku poté, co začne pracovat, například). Věřte, že mu to neublíží, ale naopak pomůže.

Tisk článku | Poslat článek