Naďa Pohlreichová, Zdeňkova manželka, pro nás psávala skvělé recepty. Její muž zas onehdy uvařil báječné kuře se šťouchanými bramborami pro Apetit i pro jeho webovou televizi. Oba známe, oba máme rády. Těšila jsem se, jak si popovídáme, co nového u nich doma. Jenže od začátku bylo všechno jinak.

Co jste uvařil včera rodině?
Já nic.

Vy doma nevaříte?
Nikdy, jídlo v mém soukromém životě nehraje žádnou roli. V práci to je podstatné, v soukromí mi to je jedno.

A do restaurací na jídlo chodíte?
Chodím, a rád.

Vztekáte se, když vám přinesou něco špatně udělaného?
Jsem ten nejjemnější host, kterého tam mají. Když mi něco nechutná a někdo se mě na to zeptá, tak to řeknu, rozhodně se ale nesnažím využívat to, že jsem známý z televize, abych někomu dělal ze života peklo.

Peklo má teď on sám. Nevěřícně jsem pár dní po našem rozhovoru zírala do novin. První den: Pohlreich má milenku. Druhý den: Pohlreich se rozvádí. Třetí den: Pohlreich uvažuje o konci kariéry v televizi. Čtvrtý den vyfotili kuchařovu milenku a Pohlreichův výmluvně vztyčený prostředník. „Nejsem pyšnej na to, co se stalo. Neříkám, že je to něco na chlubení. Ale podobné věci se dějí tisíckrát za rok. Nejsem první ani poslední. Proč se v tom vrtáte?“ divil se, když mu novináři volali. Z Marianne mu nezavolal nikdo. Seděly jsme u svých klávesnic jako opařené a přemýšlely, koho teď nenávidí víc. Jestli sebe, nebo novinářské… S nimi ho to vlastně nebaví od začátku. Od chvíle, kdy podepsal smlouvu na televizní pořad Ano, šéfe!

Jak nesete popularitu?
Tohle vůbec není můj svět, ten je jiný. To, že jsem do něj nakoukl, je příjemné, ale nastálo v něm být nechci. Nemůžu říct, že by mi někdo nadával za to, co dělám, že by si ťukal na čelo, říkal si, že jsem pitomec, ani netvrdím, že mě to obtěžuje.

Takže na ulici recepty rozdáváte?
Lidi mě oslovují běžně, ale spíš se se mnou chtějí vyfotit, prohodit pár slov. To mi nevadí.

Co vám tedy vadí?
Když se mi někdo cpe do soukromí

Zkuste si to představit: Vtipný, chytrý, šikovný chlapík. Léta si žije se svou manželkou v poklidu v Austrálii, kam před lety emigroval před komunisty. Pak se do Čech vrátí a vybuduje skvělou restauraci a další a pak ještě jednu: svoji vlastní. Začarovaný pražský Imperial, na kterém si vylámalo zuby několik předchozích nájemců, se jako zázrakem naplní. Začne se o něm mluvit jako o žhavém kandidátovi na michelinskou hvězdu. A k tomu všemu se z něj stane hvězda televizní. Každý chce po něm podpis. Stisknout mu ruku. Chodí mu milostné dopisy. Ostatně i jedna naše šestadvacetiletá kolegyně pravila po zhltnutí dalšího dílu Ano, šéfe!: „Holky, já vím, že je na mě starej, ale fakt se mi pekelně líbí…“

Na tom chlapovi něco je. Možná že se svou nynější přítelkyní (milenka je ohavné slovo) chodí Pohlreich už kdovíjak dlouho a prostě se to ‚jen‘ provalilo. Možná že získal díky dosud nepoznanému masovému obdivu jako muž nové sebevědomí (to lze chápat!) a přítelkyni si našel až v době slávy. To nevíme. Víme jenom, že se Zdeněk Pohlreich snažil chránit si své soukromí a že se mu to nakonec moc nepovedlo.

V politice jsme takový konec letitého manželství viděly několikrát: u Jiřího Paroubka nebo Mirka Topolánka. A mezi celebritami řádí rozvody v poslední době jako černá ruka. Rozvádí se Radek John, Pepa Vojtek si po exmanželce vzal rovnou její nejlepší kamarádku, i Leoš Mareš byl se svou manželkou na poměry až úctyhodně dlouho. Juraj Herz a Tereza Pokorná mají oba nové partnery. Nebo takový Michal Horáček? Ještě než z manželství dezertoval s o třicet let mladší milenkou, mluvil o tom, že se žena neopouští. „Pokud byla manželka dobrým chábrem po dvacet let, pak je  vrcholem drzosti a sprostoty ji najednou opustit. A nejenže je to sprosté, je to i úplně blbé,“ vykládal v časopise Instinkt. Světec! Muž mužů! Manžel manželů! A pak najednou bác – v redakci ukazujeme prstem do stránky novin s výrazem inkvizitorů: „Holky, tenhle taky!“ To Pohlreich alespoň nikdy nikoho nevychovával. Kromě kuchařů a servírek v hospodách, kde s televizním štábem natáčel, kuchtil a taky hodně nadával…

V pořadu Ano, šéfe! jste dost vulgární, v našem rozhovoru nepadlo zatím jediné sprosté slovo…
Tady o nic nejde.

‚Zuřivý kuchař‘ je televizní image?
Image to není. Já takový jsem. Když zkrátka něco dělám, mám určitou představu, jak by to mělo vypadat. A když tomu tak není, tak se holt naštvu, to je snad přirozené.

Takže vlezete do kuchyně, a už to lítá?
Ano, jakmile vlezu do kuchyně, jsem jiný.

Nadáváte i doma?
Moc ne.

Co vám vlastně dělá opravdu radost?
Spousta věcí: dobré jídlo, dobré pití, dobrá společnost. Rád si koupím něco hezkého na sebe, rád se svezu v dobrém autě. Radost mi dělá můj syn, to jsou všechno báječné věci.

Pár dní nato se pro Marianne fotil. Byť nešel do kuchyně, byl naštvaný. Na place všechny informoval, že má špatnou náladu a že nám věnuje maximálně třicet minut. Víc ani ťuk. Produkční mu nabídla občerstvení. „Díky, nechci, mám svoje,“ odpověděl kuchař a vytáhl  si banánky v čokoládě. Ostatní si nenechali zkazit náladu a blbli tak, jak jsou při focení zvyklí. A nakonec se přidal i šéf. Chvíli po jeho odchodu zazvonil naší produkční telefon. Byl to Pohlreich: „Omlouvám se, že jsem tak rychle vypadl. Ani jsem vám nestačil poděkovat. Bylo to rychlý a příjemný. Tak nashle!“ Tehdy mě napadlo: Pohlreich patří k lidem, kteří jsou milí jen tehdy, když k tomu mají opravdu důvod. Můj respekt vůči němu vzrostl. Tenhle člověk nebude nikdy k nikomu servilní a nikdy nebude přemýšlet, s kým se má (ne)kamarádit a co z toho bude mít.

Teď to nejspíš s jeho náladou vypadá mnohem hůř.  Svého jedenáctiletého syna asi už nebude vídat denně, zato manželku uvidí ještě mnohokrát plakat. Může za to ‚zlý ošklivý‘ bulvár? Ano. Ruku na srdce: Dokázala byste jako veřejně podváděná manželka přetrpět milenku? Když do vás šijí ze všech stran: „Petro, Pavlo, Květuše – zahýbá ti!!! Víš o tom?! To si necháš líbit?!“ Když se po vašem manželství začne vozit bulvár, nemůžete ten průšvih přikrýt zástěrou. Nedá se tak snadno odpustit. Zatím to dokázala jen jediná žena na světě, a to jen proto, že chtěla být americkou prezidentkou!

Muži po padesátce jsou choulostivé bytosti. A těch, kteří mají milenku, je víc, než bych si i já sama přála. Je to realita, se kterou nic neudělám. Krom toho, že si dovolím mít názor: Mnohem sympatičtější jsou mi muži, jedno jestli slavní, nebo obyčejní, kteří se umějí ke svým láskám přiznat a z milostného trojúhelníku se snaží jeden úhel ubrat. Největší zbabělost je totiž hrát to na obě strany. To Zdeněk Pohlreich neudělal. A největší statečnost je nezačít kolem sebe v téhle situaci kopat a házet bláto. To zas dokázala Naďa Pohlreichová.

Každá z nás byla alespoň jednou v životě součástí milostného trojúhelníku: Byly jsme nevěrné, manžel nás s někým podváděl, anebo jsme se zamilovaly do ženatého muže. Některé z nás si v téhle pekelné hře  zahrály i různé role. Ale měly jsme to štěstí, že nás u toho nefotil bulvár. Myslete na to, než někoho z těch tří odsoudíte.

Tisk článku | Poslat článek