Nový začátek. To je život! Jsem na to zvyklá odmala. Bydleli jsme v Marseille, pak jsem studovala v Ženevě a v Anglii. Pluji jako loď, vidím přístav, někdy se zastavím déle, ale pak pokračuju dál. Tak to má být, dává mi to sílu. Naopak panikařím z toho, že bych někde na jednom místě musela setrvat celý život. A tak dnes neteskním po Brně, budu se tam vracet a pracovat tam.


 Domov
Domov je stav duše a návrat do dětství. Po čem teskním, to je Marseille. Tam to ve mně křičí samo: jsem doma! Táta měl dům ve starém přístavu, domov jsou tedy vůně, zvuky moře, křik ptáků. Domov mám spojený i s chutí. A stačí, abych šla do dobré francouzské restaurace třeba v Praze, dala si ryby, mořské plody, a už jsem doma. Domov je tam, kde jsou lidi, které miluji. Já jsem Vladimírův domov, můžeme ho mít vlastně kdekoli.

Nejhezčí vzpomínka
Často myslím na maminku. Vždycky se starala o nějaké chudé děti, podporovala jejich vzdělání. A když třeba byla válka v Libanonu, vzala si tamní děti domů, bydlely u nás rok. Vozili jsme také hračky do rodin, kde na ně nebylo. Vždycky říkala, že člověk musí myslet na lidi, kteří se mají hůř. Pro mě bylo tedy po letech úplně přirozené založit nadaci Archa Chantal a pomáhat zase dětem, které musí pobývat v nemocnici. Za tím vším je vlastně moje maminka. Svým třem dcerám byla kamarádkou, mohly jsme spolu mluvit o všem. Když jsem jí jednou řekla, že se vrátím až ráno, udělala mi na čelo křížek a řekla: „Prosím tě, zavolej zítra.“ Chtěla, abychom byly šťastné, dávala nám všechno na úkor sebe. Nikdy se už potom nevdala. Jednou málem, ale ten člověk se nás chtěl zbavit a dát nás do luxusního penzionu ve Švýcarsku. Maminka ho opustila.


Štěstí
Tolikrát, tolikrát jsem se cítila sama a opuštěná. Samozřejmě mám Vladimíra, který je pro mě obrovskou silou. Na samotě není vlastně nic až tak zvláštního, člověk při ní může sám sebe víc poznat. Když někdo má to štěstí, že žije vedle partnera, kterému důvěřuje, a má v něm opravdového přítele, se kterým umí mluvit o čemkoli, což je víc než manželství nebo milenecký vztah, tak vyhrál. Já si myslím, že tohle skutečné štěstí přichází a přijde tehdy, když jsou otevřené dveře. Jde o několik věcí najednou: důvěru, přátelství, respekt, společná témata. Člověk se bojí samoty, ale když žijete vedle někoho, a cítíte se přesto sama, co zvolíte? Co je lepší?

Čas
Já to mám nadvakrát. Něco jiného je stárnout jako herečka, a něco jiného stárnout jako žena. Když hraju, snažím se být alespoň vkusná. Nechci, aby se někdo lekal toho, jak vypadám, nebo že kvůli tělesné kondici třeba nedohraju kus. Souvisí to i s mým respektem k lidem a spolupracovníkům, kteří se na mě musí dívat a pracovat se mnou. Je to moje povinnost a radost. Ale zároveň tím, jak stárneme, získáváme víc zkušeností, a tím víc můžeme nabídnout. I na jevišti můžu ze sebe víc dát. Čistě soukromě – samozřejmě bych nechtěla stárnout tak rychle, chci se stále líbit, ale vím, že když přijde láska, není podstatné, jak kdo vypadá, ale podstatná je duše. Musím najít vnitřní klid, být vyrovnaná, abych dveře nechala otevřené, aby mě mohla potkat ještě spousta pěkných věcí. Je to ovšem paradox: V divadle naopak člověk s bolestivou a strhanou duší vyjádří roli opravdověji. Je lepší herec než člověk, který je šťastný.

A co když láska
Láska je respekt, přátelství a osud. Nejsem člověk, který něco cíleně hledá, který znásilňuje situace. Co nemá být, se nestane. Můj osud je, že jsem tady v Čechách, osud je, že jsem potkala Bolka Polívku, protože máme Vladimíra, osud je, že v dnešní době máme už každý svůj vlastní život. Osudu se dá mírně napomáhat, ale když je člověk blbý a během chvilky nerozhodne dobře, protože nezvládá momentální situaci, tak změní celý směr svého života, někdy zbytečně. Někdy je lepší víc bojovat. Láska je boj.

Vive la liberté!
Ano, volnost, svoboda! Dovedu si představit, že až mě Vladimír už nebude tolik potřebovat, odjedu. Stáhnu se do ústraní a budu si jen psát. Anebo zase s maringotkou potáhnu od vesnice k vesnici, vezmu si batoh a život mě nasměruje, kam bude chtít. Všechno je možné. Nedovedu si představit, že bych tady v tom krásném novém bytě měla umřít. Všichni žijeme v nesvobodě. Omezují nás všechny ty úřady, razítka, honíme se, abychom zaplatili účty a faktury. To není nic pro mě. Člověk by neměl myslet jenom na povinnosti, protože to v něm vyvolává agresivitu. Ráno se probudí a je naštvaný, protože si promítne, co všechno ho ten den čeká. A většinou ho čeká to samé, pořád dokola. Smysl své existence nacházím v roli matky, chci ještě hrát divadlo a vést svou nadaci. Vůči všemu tomu mám odpovědnost. Ale určitě by se našel způsob, a to mluvím o daleké budoucnosti, ne o zítřku, jak by to mohlo fungovat, kdybych chtěla odjet. Tu volnost divadlo umožňuje, tím víc, když si lidé vyjdou vstříc.

Budoucnost
Dovedu si také představit, že se od divadla úplně odpoutám, prostě jeden den skončím.Dokonce se můžu i něco úplně nového naučit. Chtěla bych umět třeba někomu bezprostředně pomoci, když se zraní. Nemyslím tím jenom tu elementární první pomoc, ale umět mnohem víc, skutečně přispět k záchraně života, než dorazí odborná pomoc. Víte, šokuje mě, že se ve škole děti neučí, jak se mají zachovat v případě zemětřesení a požáru. Nevědí, co mají dělat, když se ztratí v lese, jak přežít v extrémní situaci, jak najít vodu. Rozumíte, to jsou pro život zásadní věci. Děti umějí perfektně ovládat počítač, ale to nestačí. Žijeme městský život, většina z nás by si nevěděla rady, kdyby, nedej bůh, přišla nějaká katastrofa. Sledujeme to zatím na obrazovkách, ale ono to může přijít až k nám. Musíme vychovávat děti tak, aby věděly, co si pak počít.

Můj syn
Vladimíra miluju a obdivuju. Jistě, jako ostatní šestnáctiletí má své mouchy, ale na to má právo. Prošli jsme tím všichni. Bojím se někdy o něho, jak je citlivý a jak moc dává. Mám strach, že párkrát – tady se tomu trefně říká – dostane po čuni. I když, takové rány jsou také škola. Skvělá škola života. Snažím se mu teď vysvětlit, aby studoval, aby jel do jiné země a poznával cizí prostředí. Když opustíte jistotu, jako jsou rodiče, když opustíte domov a kamarády, třeba jen na čas, najdete sami sebe. Povzbuzuji ho v tom, že se nemá bát říct svůj názor, ale nemá to dělat agresivním nebo sprostým způsobem. Pro mě je Vladimír všechno, mým úkolem je otevřít mu dveře pro budoucnost a dát mu svobodu, být nejenom jeho máma, ale také kamarádka. Řešíme spolu všechny situace, rozebíráme je, hodně spolu mluvíme. Jsme si vzájemně oporou. Ženská, když zůstane sama, citově investuje do dětí a těžce začíná svůj vlastní nový život. Nejdůležitější jsou pro ni děti. Ony jí to samozřejmě vrátí svou láskou, ale někdy té matce stejně nakonec nic nezbude. Mám podobnou zkušenost jako moje maminka, ale ta nás měla tři. Mrzí mě, že jsem neměla víc dětí.

Žena a muži
Nejsem feministka, možná jsem emancipovaná. To ale souvisí s tím, že si musím všechno zařídit sama, dokonce zvládnu řídit kamion. Protože musím, ne protože chci. Mám pocit, že naše generace ztrácí na ženství a na mužství, možná se lehce vytrácí smysl, proč jsme na světě. Žena je odedávna na světě proto, aby měla děti. Muž je ta síla, ten, který nás drží a ochraňuje, a to je nádherné. Neznamená to však, že by žena tím pádem měla být poníženě vděčná. Dneska dochází asi k druhému extrému: žena nemá koho obdivovat, protože sama zvládne všechno.

Nejsilnější zážitek
Narození syna. Není žádný jiný okamžik, který by byl silnější. A to předesílám, že v životě jsem prožila moc krásných okamžiků. Chtěla jsem také moc dětí a Bolkovi vyčítám, že jsme je neměli, ne že mě opustil. Já jsem člověk, který se v těžké situaci může úplně zhroutit. Fyzicky, psychicky, absolutně. ­Kolikrát jsem si přála jenom spát, ale to je špatně, člověk padá ještě hlouběji. Jednou, když mi bylo obzvlášť smutno, mi Vladimír řekl: „Jsi moje milovaná máma, nejlepší kamarádka, ale nezapomínej, že i můj motor.“ Ano, vím, že jsem Vladimírův motor, a tak v sobě vždycky nějak objevím sílu a vstanu. On je moje motivace.

Chantal Poullain
Vystudovala divadelní akademii v Ženevě, hrála v několika francouzských a švýcarských televizních filmech. Od osmdesátých let spolupracovala se svým manželem Boleslavem Polívkou na autorských představeních, z nichž nejslavnější byla hra Šašek a královna. Dnes vystupuje v pražském divadle Ungelt, hostuje v Národním divadle. Objevila se také v rolích cizinek v řadě českých filmů.

Mimo divadelní a filmovou práci se věnuje nadační činnosti, založila nadaci Archa Chantal, která pomáhá dětem.