Vzpomněla jsem si na ni díky mé domácí milované tištěné Marianne. Psala jsem tam totiž nedávno text (vyjde v červencovém čísle) o tom, jak je škodlivé vytvářet vlastní konstrukce a v hlavě domýšlet situace, které nikdy nenastaly a nenastanou. Přesně jako ta s bombou.

Popořádku. Byla jsem asi v šestém měsíci a moji tehdejší kolegyni, novinářku Sabinu Slonkovou, chtěl nějaký magor zabít. Šťourala se v rámci své profese v čachrech vlivných lidí, a to se prostě podle některých nesmí… Dívala jsem se  na hlavní večerní zprávy, hladila si rostoucí břicho – v šumavském penzionu u večeře to tehdy bylo – a vzpomněla si, jak mi před pár měsíci naznačil cosi o ublížení na zdraví policista, který pracoval na kauze Viktor Kožený. Ta ublížená osoba jsem měla být já, protože jsem se, podobně jako Sabina, šťourala v Harvardských fondech. „Dejte si pozor, ty lidi jsou schopní všeho,“ tajemně zamručel. Zvracení mě ale z pozice investigativní žurnalistiky na čas sesadilo. (Pátrejte si nenápadně, kdo čmajznul dvanáct miliard korun, když u toho neustále šustíte igelitovými sáčky, přikládáte na čelo studený hadr nebo hledáte toalety, nemluvě o tom, že občas musíte i někomu klopu otřít).

Do redakce jsem jezdila každý den, spokojeně si pracovala na článcích o výhodách platebních karet a stavebního spoření (za to vás obvykle fakt nikdo vyhodit do povětří nechce) a na Sabinina vraha pomalu zapomněla.

Do dne, kdy jsem zjistila, že mi tiká auto. Přišla jsem k němu unavená po celodenním psaní (konečně domů, opřít nohy o zeď a zvracet na vlastním WC, hurá…) Odemkla jsem dveře, nasedla a uslyšela tikání. Co to, do háje, je? Auto přece není budík po babičce, auto netiká. Možná to jsou těhotenské halucinace. Divné, o nich jsem nikdy nic nečetla. Možná v domě, před kterým parkuju, je hodinářství. Ne, byla tam večerka. Co to, do háje, může tik… HA! Už to mám. Bomba. Kožený, policajt, výhružky, likvidace. Bože, našli si mě! Úúúú. Vyletěla jsem z auta rychleji než jazyk chameleona, když lapá po mouše. Rychle jednat. „Kde je tu prosím nejbližší policejní stanice?“ odchytla jsem nějakého pejskaře. Támhle dole, ukázal, překvapivě to věděl.
Objala jsem své sedmiměsíční břicho a běžela (běžela!) vstříc mužům zákona.
„Tiká mi auto,“ popadala jsem dech u zamřížovaného okýnka.
Muž v uniformě vyšel z kukaně a zastrčil palce za pásek. Kouknul mi na břicho. Měl ho větší než já, představila jsem si, jak se těmi břichy přestrkujeme. Asi by vyhrál.
„Cože vám tiká?“
„Auto, proboha.“
„Aha, auto.“ Znovu se koukl na břicho. Jeho pohled říkal: „Paní, jestli vám netiká někde úplně jinde.“ Místo toho jen mlaskl.
„No tak to sepíšeme.“
Zkrátím to, sepsali jsme to a on pak někam volal. „No tak se na to auto, co tiká, půjdeme podívat.“

Došli jsme k mé hlučné škodovce. Za chvíli na místo dorazilo i komando dalších pěti policistů. Vyskákali i s vlčákem ze služebního favoritu. „Odstupte od vozu, občanko!“
Různě ho oblézali, okukovali, pak i dovnitř nasedli. A kroutili hlavami, jakože to je strašná záhada.
Až šel kolem znovu ten pán se psem. Zastavil se, koukl na mě, na mé břicho (ježišmarjá, to ještě žádněj chlap neviděl nikdy břicho?!) a na policisty. A utrousil. „Celej den vám tu blikaly blinkry. Budete mít vymlácenou baterku. S tím dneska nevodjedete.“ A pokračoval do kopce směrem k Letné.
„Aha.“
„Aha.“
Ještě několikrát jsem slyšela shovívavé aha. Strpěla dalších šest pohledů na své břicho.
Všichni „aha, koukáme se ti na břicho“ zase naskákali do auta a byli pryč.
Jo jasně, došlo mi to. Ráno jsem dlouho hledala parkovací místo, musela jsem zajet do řady, což mi moc nejde a trvá dlouho, tak jsem zmáčkla v autě tlačítko světelné houkačky. A to pak, ve spěchu na poradu, zapomněla vypnout. A tak blinkry blikaly a blikaly a blikaly, a pak, až už neměly sílu blikat, jen silně a pak už jen slabě, docela slabounce tikaly.
Domů jsem jela tramvají. Vůbec nikdo mi nekoukal na břicho. Všichni mi koukali na hlavu. Po tvářích mi tekly černé splašky. Smála jsem se tak, že jsem málem v té tramvaji porodila.
Vlastně bylo mé těhotenství úžasně zajímavé.
 
 

Tisk článku | Poslat článek