Menstruace je divná, shodly jsme se. Nenávidíme ji. Moje kamarádka Celestýna nejvíc. Tamaře je trochu fuk. Ale já jí to nevěřím. Můj vztah k menstruaci je stejný jako k životu. Jsem z ní na nervy a nevím, jak se k ní postavit.

Na rozdíl od života má však menstruace zcela jasný smysl, souvisí s reprodukčním cyklem ženy, což zní tak hrozně, že bych se chtěla schovat pod svou postel. Poprvé jsem dostala menstruaci tak, že jsem spadla z kola. Udělalo se mi špatně od žaludku a od duše, přišla jsem domů a klepala se mi kolena. Ulehla jsem do postele a strávila v křeči dva dny. Rodiče se na mě chodili dívat jako na lva v kleci a nevěděli, jestli simuluju, nebo umírám. Přišla i babička.

Když pak byli naši v práci, objevila se krev. Pochopila jsem, co se děje, a polila mě hrůza. Hrůza z toho, co z mé menstruace vyplývá. Neodvažovala jsem se to pojmenovat. Řekla jsem o své krvi babičce. „Aha,“ řekla a bezradně na mě koukala. Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že moje babička nikdy menstruaci neměla. Neměla proto ani děti. Moji mámu si vzala z ulice. Neměla proto ani problémy. Moje babička byla nejvyrovnanější ze všech žen, které jsem poznala. Usmívala se a měla veliké ruce, ze kterých čišela jistota. Moje babička voněla kolínskou a místo menstruování jednou měsíčně rozjímala. Nezapnula si televizi a neotevřela knížku. Držela takového bobříka rozjímání. Moje babička se dožila velmi vysokého věku a v devadesáti letech jí začaly růst třetí zuby. Vlastně nepřestala být holčičkou.

Když jsem řekla o své menstruaci mámě, posmutněla. „To už můžeš mít děti,“ poučila mě. Zvedl se mi žaludek a běžela jsem na záchod zvracet. A tak už to zůstalo. Při každé menstruaci jsem zezelenala a všichni ve třídě věděli, že jsem to dostala. Byla to strašná ostuda. Bylo to ponížení. Učitelky se na mě soustrastně dívaly jako na ženu kolegyni a trpitelku a mohla jsem chodit na záchod zvracet bez omluvy uprostřed vyučovací hodiny. Pak se vždycky spolužáci pohádali, kdo mě odvede domů. Jednou vyhrál kluk, kterého jsem milovala. Pětkrát jsem před ním zvracela na stanici a při vystupování z autobusu jsem omdlela. Ale dovedl mě. „To máš dobrý, takhle se ulejt každej měsíc, taky bych chtěl bejt ženská,“ řekl. Ale nevěděl, co mluví.

Celestýna svou menstruaci neprožívá ani zdaleka tak osudově jako já. Mnohem víc ji zajímá, který chlap se při ní miluje rád a kterému to činí jisté přemáhání. „Jednu dobu jsem se na to zaměřila, dělala jsem si takový svůj vlastní průzkum.“ „A k čemu jsi došla?“ ptá se Tamara. „Že opravdoví chlapi to neřešej. A ty, který tě litujou a nosej ti snídani do postele, těm je to trochu odporný.“
„Počkej, to chceš jako říct, že opravdoví chlapi nenosej snídani do postele?“

Celestýna na to pokrčila rameny, tušila, že jinak bychom ji mohly zmlátit. „Prostě některý chlapi to chtěj pořád. A já jsem taky dost vášnivá,“ upřesnila, když zjistila, že pro dnešek z postele vyloučena nebude. Tentokrát jsme pokrčily rameny my. Nesouhlasně. A Celestýna pokračovala. Do jednatřiceti prý vůbec o menstruaci nevěděla. Mohla běhat, cvičit, mohla cokoli.

A pak se něco začalo dít. Celestýna to něco přikládala faktu, že nemá děti. Po třicítce se jí něco začalo dít s tělem. Jednou za měsíc se jí udělalo zle. Celestýna začala svoji menstruaci nenávidět. Ne proto, že by bolest byla tak nesnesitelná, Celestýna hodně vydržela, ale proto, co jí menstruace tou bolestí sdělovala. Řvala prý na ni, že je jenom žena, říkala jí, že stárne, že čas jejího ženství je limitován, upozorňovala ji, že se něco blíží, ale neřekla co, jen zlověstně bolela. Celestýna už si nemusela zapisovat do diáře, kdy se blíží její dny, protože to poznala.

Ne podle bolesti, ale podle existenciálního strachu, podle životní úzkosti, podle hrůzy, která na ni přišla. „To celé má jedinou výhodu – když menstruace přestane, připadám si jako znovuzrozená, znovukrásná, znovuholčička. Jenomže už vím, že jenom na čtyři tejdny, vím, že to zase přijde, a co hlavně – vím, že menstruace je trest za to, že jsem si kdy myslela, že mám svůj život v rukách, že si můžu dovolit vykašlat se na biologický hodiny.“

Dolily jsme Celestýně další sklenici vína, tak moc jsme jí rozuměly. Obrátila ho do sebe a poprosila o další. Ale to už povídala Tamara.

„Já mám docela čerstvý zážitek. Můj kamarád gynekolog mi napsal novou antikoncepci, prý je tam málo hormonů a považuje ji za lepší. Byla jsem ráda, ale pak se ukázalo, že jsem po těch novejch pilulkách přestala menstruovat. Šla jsem k němu do ordinace a řekla mu to. Vysvětlil mi, že menstruace probíhá, jen nekrvácím. ,Ale nejsem ani hysterická, ani ošklivá, ani nechci skočit z okna!‘ namítala jsem a on se jen spokojeně usmíval. ,Jsi moderní žena,‘ oznámil mi. ,Doufám, že na těch nechutnostech nelpíš. V některých zemích už ženy dávno odmítají trpět.‘“ A tak prý Tamara pochopila, že se má nad sebou zamyslet. Vždyť se chovala jak za totáče, kdy po zdejší zemi pobíhaly předpotopní ženy s chlupatýma nohama a bůhvíčím ještě. Tamara se zastyděla a byla šťastná, že nekrvácí.

A skutečně, každý měsíc se dělo v jejím těle něco, o čem neměla ani ponětí, Tamara se cítila svěže a měla méně depresí. Ale pak se stalo něco zvláštního. Stavila se znovu za svým gynekologem a poprosila ho, ať jí její krev zase vrátí. Díval se na ni jako na blázna a s největší pravděpodobností ji hluboce litoval.

Kdysi jsem navrhovala, aby se místo termínu ženská literatura říkalo menstruační literatura, protože je to výstižnější a slovo ženská v sobě stejně tu naši periodu obsahuje, takže by to bylo méně pokrytecké. Uvědomila jsem si, jak pejorativně tento termín v souvislosti s literaturou zní, a přišlo mi to burcující. Proč? Literatura rovná se ušlechtilost, inteligence, menstruace rovná se špína a nekompetentost? Přitom menstruace znamená zjitřelou, bolestivou ženskost, slabost, ve které se ukrývá veliká síla. U některých primitivních národů dostane děvčátko při první menstruaci od matky pořádnou facku – jde o rituál, aby holka věděla, zač je toho loket, být ženou. Podle jiných tradic nesmí žena při menstruaci vařit, protože je nečistá. V některých demokratických zemích nejsou pro jistotu skoro žádné ženy ve vládě. Co kdyby ji mohly znečistit?

Z naší postele jsme zavolaly jednomu muži. Na dotaz, co si myslí o menstruaci, neuměl odpovědět. „Je to takový tajný téma, něco mezi váma holkama, kam my nemáme co lézt.“ A rozpačitě převedl řeč jinam. Jeho odpověď působí pokorně a uctivě. Ale když jsme o ní na naší posteli chvíli přemýšlely, došly jsme k závěru, že je agresivní. Každá žena přece dokáže o své menstruaci mluvit hodiny a hodiny, každá by o ní dokázala napsat knihu. Kdyby taková kniha vyšla, každý muž by utekl za hory za doly. Proč je to nezajímá?

Autorka je spisovatelka