Než jsem otěhotněla, pořád jsem někde pobíhala, a hlavně skoro denně jsem jezdila na koni a fyzicky pracovala. Uklízela stáje, vozila v kolečku piliny, skládala seno. Občas mě bolely ruce a nohy, ale cítila jsem se skvěle, pořád jsem se smála, navíc jsem měla od koňského hřbetu stehna jako kámen. Prostě jsem byla čerstvá jako lusk. Ještě do porodu to taky šlo.

Chodila jsem do práce, na těhotenské cvičení, zařizovala stavbu domu. Když se narodila dcera, běhala jsem půl roku okolo mimina, a kila (nabrala jsem v těhotenství jen devět) šla rychle dolů.

A to mě ukolébalo: zvládla jsem to, vrátila se k předporodní váze a (skoro) stejné postavě. Jenže ouha. Zůstala jsem doma, chodila jen na pískoviště a na nákup, pracovala u počítače a vrchol fyzického výkonu bylo vyjít po schodech do patra. Za pár měsíců se mi začaly zmenšovat kalhoty. A když jsem konečně vyrazila do obchodu, abych si koupila něco nového, málem jsem omdlela ve zkoušecí kabině. Cože, tohle jsou moje nohy? Tyhle sloupy z tvarohu? Přepadla mě špatná nálada. Mimochodem, mléčné nohy byly oním pověstným hřebíkem do rakve mého duševního zdraví.
Od té chvíle mě rozbrečelo i špatné počasí a kýčovitý konec telenovely. Třískala jsem talíři a začala špatně spát. Zkrátím to. Chtělo to velkou změnu. A tu změnu jsem instinktivně viděla, aniž bych se s někým radila, v pohybu. Koupila jsem si domů za tisíc korun jednoduchý stepper (v ložnici mám rotoped, jenže na něm mě to vůbec nebaví) a začala běhat.

Jak začít si přečtěte v červnové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek