Žumberk, moje srdeční záležitost, vesnička kousek od Chrudimi, na jejím konci chaloupka skoro na spadnutí, bez vody, pod lesem, u rybníčka a nad říčkou, kam jezdím vlastně od narození. Trávila jsem tam prázdniny jako dítě a pak jako máma už s dětmi svými i dětmi ze širokého příbuzenstva.

Tyhle prázdniny měly klasický scénář: přes týden jedna dvě dospělé osoby a s nimi dětí, co chalupa pojala a dospělí přežili. Na víkend se rozrostly řady dospělých, kteří byli v roli zásobovačů a posílili řady dozorů a vymýšlečů ptákovin. Prázdniny jsme si totiž užívali všichni, dospělí i děti, všichni svorně jsme vymýšleli hry pro děti (a pochopitelně i pro sebe), chystali pro ně výpravy, výlety, pochody potokem, noční lovy raků s baterkou (šlo spíš o ten noční pochod potokem než o úlovek).

Všední dny měly pevný scénář – ráno na nákup pro pečivo (pod čtyřicet kousků jsme nešli) a mléka, byli jsme v místním konzumu my i nedaleko stanující skautíci velmi oblíbeni, během léta jsme se starali o pravidelné tržby.

Dopoledne byla příprava oběda, vzhledem k počtu osob ve vývinu byla tahle fáze docela náročná, snědly všechno a v neomezeném množství, upečené buchty nemělo cenu sundavat z plechu, snědly se ještě horké, a u jednoho plechu nezůstalo. Děti pomáhaly a ve chvílích volna ‚pluly po jezeře‘ – jeden zdatný mužský totiž vyrobil dětem vor a ten spustil na rybníček, kterým končí naše zahrada. Idyla.

Po povinném mytí nádobí se vyráželo za nějakou aktivitou. Menší děti měly v oblibě výpravu za bučavci. To byla vycházka k ohradě, ve které se pásly krávy. Ty byly vždycky na druhé straně louky, takže pokud jsme na ně chtěli popatřit zblízka, přítomný dospělý přivolával kravky (tedy bučavce) hlasitým bučením. Když bučel dobře, krávy přišly. Hodně často jsme se chodili koupat do zatopeného lomu (na skálu), tam bylo v létě vždycky rušno – byly tady všechny děti ze vsi, s nimi jejich psi, doprovod dospělých, často místní ženy s kárkou plnou prádla, aby ho vedle skotačících dětí vymáchaly (k tomu sloužil kámen prádelák). Hygiena se nějak neřešila.

Děti se staraly i o svoje vzdělávání – našly mrtvého slepýše a jaly se ho pitvat. Samy pro sebe pořádaly soutěže – kdo dočurá dál ze stráně (kluky ‚přečurala‘ Verča), kdo sjede nejrychleji ze stráně po břiše dolů (to chodily domů obzvláště špinavé).

O zábavu se nám starali i naši psi. Vzhledem k umístění chalupy v těsné blízkosti lesa denně sváděli boj se svými loveckými pudy, kterým bohužel co chvíli podlehli, a pak vyrazili s řevem do lesa (marně jsme se snažili ucpat všechny díry v plotě, vždycky si nějakou skulinku našli). V ten moment jsme my dvounozí přerušili veškerou činnost a vyrazili za psy, abychom je zavčasu odchytili. Někdy ovšem jejich odchyt trval poměrně dlouho, psi totiž zalehli do trávy, aby si odpočinuli, ale na naše volání nereagovali, protože jejich lov ještě neskončil. To pak bylo třeba utvořit rojnice a hledat.

Zkrátka prázdniny na vsi neměly chybu, děti na ně dodnes vzpomínají. Jen teď máme nějaké hluché období – děti vyrostly a ještě za sebe nedodaly náhradu. A tak je na chaloupce během léta moje maminka opuštěná. Jezdím tam stále, ale bojovky pro děti se změnily v bojovky pro mě a jejich autorkou je moje maminka – zahradu je třeba posekat, ty stromy zase povyrostly, olše by bylo taky třeba prořezat… Na skále jsem se nebyla koupat, ani nepamatuju. A tak doufám, že brzy dorostou nějaké děti, které budou ochotné dělat s námi blbiny a budou povzneseny nad posekanou zahradu.

Tisk článku | Poslat článek