Mám rád

Když přijdu na návštěvu k vnoučatům a v předsíni si zouvám boty, vrhnou se na mne, skočí mi kolem krku a křičí: „Dědoure, dědoure…“
To je jedna z mých největších radostí. Uvědomuji si, že vlastně to jediné skutečné, co po nás na tomto světě zůstane, jsou naše děti a vnoučata. Že vnoučata, pokud jsou ještě skutečnými dětmi, jsou to poslední hezké, co v životě máme, protože se blíží stáří se všemi svými neduhy, starostmi a ubýváním radostí. A vnoučata, až odrostou a my zestárneme, tu nehranou dětskou radost z kontaktu s námi zcela jistě ztratí.

Strašně rád v době, kdy rostou houby, na chatě v půvabné vesničce Konojedy na Jevansku, ještě za šera, když všichni ostatní spí, potichu vstanu a vyrazím s košíkem do lesa.
Ta krásná atmosféra, kdy klid je rušen třeba pouze kukačkou, na pavučinách se třpytí rosa a člověk si sám courá po lese, to nelze slovy popsat. Očima na stopkách ze země doslova vytahuji hříbky. Při houbaření nejsem zastáncem kvantity, ale kvality. Raději jdu do lesa, kde najdu pár hříbků, než bych přinesl plný košík třeba babek. A s houbařením souvisí i bod číslo jedna. Někdy jdu do lesa s vnoučaty, která probíhají mlázím mnohem snáz než já. Vloni vnučka Kristýnka vylezla z křoví, v ruce hřib jako klobouk a volala: „Dědoure, je ta houba jedlá?“ V životě tak velkého totiž neviděla.

Skutečně nechci, aby to znělo pateticky. Ale opravdu velkou radost mám, když dostanu dopis nebo pohled od pacienta, který měl tak těžce nemocné srdce, že mohl přecházet jenom po bytě, a nyní mi pošle pohled třeba z Krkonoš, že je to již deset let, co mu náš tým vrátil zdraví, a on teď může žít spokojeně a věnovat se opět práci a koníčkům. Je to velice krásný pocit a chtěl bych za nás všechny poděkovat těm, kteří nám takto vyjádří vděk za naši práci.

Nemám rád

Malování bytu. Moje žena mi neustále připomíná, že bychom měli tu i onde vymalovat. Mně se přitom zdá, že všechno je v pořádku, že byt je útulný, zabydlený a jsem na něj zvyklý. S nadsázkou říkám, že malování je sexuální úchylka. To, že se musí příslušné prostory zcela vyklidit a připravit pro malíře, mi přináší hlavně psychické trauma.

Strašně mi vadí, když se musí plánovaná operace srdce z provozních důvodů rušit.
Pro pacienta je každá operace, a tím spíše srdce, velikým zásahem do života a musí se na to nejen fyzicky, ale i psychicky připravit. A když mu ráno před operací musíme oznámit, že například z důvodu akutně prováděných operací v noci či pro nenadálé onemocnění personálu je třeba operaci odložit, je mi pacientů velice líto. Toto je skutečně jedna z mála věcí, které mi v mém zaměstnání vadí. V poslední době se to stává velice zřídka.

Nelíbí se mi, když má Slavia problémy. Jako sportovec a fanda mám rád pražskou Duklu pro její podporu takzvaným malým sportům. Mým srdcařským klubem je pražská Slavia, za kterou jsem hrál pozemní hokej. Proto jsem strašně nerad, když se pohybuje v potížích, ve kterých je v současné době zejména fotbal. A strašně mne mrzí, když Slavia prohrává.

Tisk článku | Poslat článek