Úzkostný rodič popadne klíčky od vozu už po prvním mírně plačtivém dopise, zatímco zastánce tvrdé výchovy bude chtít nechat na táboře i totálního nespokojence, ať jen se otrká.

Avizované stýskání může být skutečně pouze převlečená nuda, kterou shrnuje Svěrákova písnička ’slibovali bojovku, pak jsme hráli vybíjenou, na ovce a na schovku‘. Je-li vaše dítě vyhlášený mlsoun, který je navíc zdomova zvyklý čtyřikrát týdně na hranolky a kolu, má stížnost typu ’strava se nedá jíst, dneska byl jen zelný list, polívka studená, co vní plavou místo nudlí číslice a písmena’, byť popsaná méně dovedně, než to dokázal zmíněný textař, také jinou váhu. Je i možné, že vaši mladší dcerku nakonec přece jen dali vedoucí do jiného oddílu než starší, která na ni měla ’dohlížet‘. A ani sebelepší táborový program nemusí sednout každému.

„Dítě se deset měsíců činí ve škole a pak má dva měsíce odpočívat. Příjemně. Když někdo nemá rád hory a zimu, také ho nikdo nenutí trávit dovolenou na lyžích,“ podotýká pražská psycholožka Milena Bučková, která kdysi poslala svou dceru na tábor do Tater v domnění, že vysokohorská turistika bude pro ni to pravé. Nebyla.

„Dítě nesmí mít na jedné straně pocit, že je rodiče odkopli. Nemůžeme mu tedy na dálku sdělit jenom ’hele, poraď si sám‘. Měli bychom mu dát najevo, že nás jeho starosti zajímají, poradit mu, co by mělo nejspíš udělat, a ujistit, že je máme rádi. Ale pozor, máme v ruce dvousečnou zbraň: jakmile totiž dítko pochopí, že mírně nespokojené dopisy na nás nezabírají, může se uchýlit k vydíráníčku.“

Třeba k takovému, na jaké dodnes vzpomíná Martina ­Nechvátalová. „Ondru to na prvním táboře moc nebavilo, ale nikdy kategoricky nenapsal, ať si pro něj přijedeme. Zato babičce vylíčil, jak se mu zdá o její svíčkové s knedlíkem a že se moc těší, až mu bude na chaloupce vyvařovat dobroty. Ta si samozřejmě vydedukovala, že chudinka Ondrášek má na táboře hlad, a začala tlačit na nás, ať ho odvezeme. Hlad neměl, ale jiné drobné problémy, se kterými si neuměl v tu chvíli poradit, ano.“

Kdy mu sbalit kufr
„Kdyby měl teplotu, tak určitě,“ nezaváhala s odpovědí dětská lékařka Vlasta Mikulčáková, když jsem se jí zeptala, v jakém případě bychom si našeho prvňáka Vojtu měli z jeho nadcházející táborové premiéry vyzvednout, i kdyby nás o to neprosil. „Tábory, zvlášť stanové, nebývají totiž zařízené na dlouhé marodění. Maximálně tak na průjem a na vyvrtnutý kotník.“

Rada ’okamžitě odvézt‘ jednoznačně platí v případě, že vás o to žádá samo dítě, jenom tehdy, když se vám svěří s problémem skutečně vážným a vy se vzápětí přesvědčíte, že má pravdu. Je samozřejmě rozdíl, jestli se první dny stýská klukovi, jenž podobně reaguje v jakémkoli cizím prostředí, nebo takovému, který je všude hned doma, tábor si moc pochvaluje, ale najednou dá najevo, že něco není vpořádku. To problém obvykle opravdu signalizuje.

Pokud vám tedy listonoš doručí naléhavé SOS, nevysvětlujte svému potomkovi na dálku, jak to musí vydržet, protože přece není srab, a co to stálo peněz a že vy musíte chodit do práce, tak co byste si sním počali. Raději zavolejte vedoucím a zjistěte, co se děje. V éře mobilních telefonů to ostatně není takový problém jako dřív, když museli táborníci běhat do veřejné telefonní stanice v nejbližší vesnici. A v duchu počítejte s tím, že vás strach a nervozita nakonec vzápětí nejspíš stejně vyženou za volant...
 
... dokud šly bublinky
Když moje kamarádka dostala zprávu ’mami, je to tu fakt drsný‘, myslela si, že se její jedináček zkrátka srazil s přírodou, e šusem a latrínou. Přešla to, vždyť mezi skautskými vedoucími byl i její známý. Když ovšem v dalším psaní vylíčil, jak v pět ráno museli všichni oblečení plavat doprostředka rybníka pro suroviny, z nichž si měli připravit snídani, zarazilo ji to, ale nepolekalo. „Za větší přestupky dostáváme lampičky,“ oznamoval jedenáctiletý Lukáš věcně o pár dní později. „Jedno ucho třeš dopředu a druhé dozadu tak dlouho, dokud ti nezačnou rudě svítit. No a za velkej průšvih pověsili jednoho kluka hlavou do vody a nechali ho tam tak dlouho, dokud šly bublinky. Jinej kluk, kterýho chtěli potrestat až ráno, v noci z tábora utekl do lesa...“

To už přítelkyně, která rozhodně nepatří k zavilým odpůrcům tělesných trestů, neváhala ani minutu.

„Dovědět se můžete i ošikaně ze strany dětí. Objevuje-li se už vnašich školkách, proč by se měla vyhnout zrovna táborům?“ míní zcela logicky doktorka Bučková. „Může se sejít parta dětí, která si jako terč vybere slabšího nebo toho, kdo nějak vybočuje zřady. Jestliže má rodič jen stín podezření, měl by se okamžitě spojit svedoucími. Pokud má však tábor volnější režim, ti nemusí mít ošikaně ve svých oddílech ani tušení.“

Důvod, o němž se mlčí
„Vedoucí mě osahává...“ Tak přesně tohle SOS rodiče desetiletého táborníka, říkejme mu třeba Michal, před čtyřmi lety nedostali.

Michal měl smůlu. Za vzletným názvem Indiánské léto se skrýval zlý sen. To, že na roz­cvičky vedoucí honili děti nedostatečně oblečené a bosé a mluvili sprostě, se později ukázalo jako nepodstatný problém. „Za Michalem jsme se přijeli podívat po dvou týdnech,“ vypráví dodnes sviditelnou nevolí jeho matka. „Vzal si nás stranou a špital, že chce hned domů. Bylo mi to divné, protože na tábory jezdíval rok co rok rád. Vylezlo zněj, že s nimi vedoucí chodí pokaždé do sprchy, myje je a osahává. Podivila jsem se, že nám o tom vůbec nenapsal. Hned druhý den po příjezdu poslal totiž jediný dopis, od té doby nic. Prý ale napsal další tři, jenže vedoucí je neodeslali.“

Jak v takové situaci jednat? Policejní mluvčí Ivana Zelenáková radí podezření okamžitě nahlásit na policii. „Hlavně by rodiče neměli v tom rozčilení brát spravedlnost do svých rukou. Na všech našich okresních ředitelstvích pracují lidé, kteří prošli speciálním proškolením a dovedou s dětmi velmi citlivě komunikovat,“ ubezpečuje mluvčí, která se ovšem domnívá, že ­počet nahlášených případů je nízký. Není divu: rodiče většinou nechtějí dítě trápit ještě martyriem vyšetřování. Ostatně ani Michalovi rodiče nic nehlásili. „Manžel měl chuť vyřídit si to okamžitě ’ručně‘, ale když vychladl, nechtěl to řešit před ostatními dětmi. Ani Michal o tom nechtěl mluvit s nikým jiným než s námi. Z toho jsem pochopila, že ’to‘ zřejmě nedošlo tak daleko. Nejspíš i proto, že vedoucímu řekl, ať na něj nesahá a plácl ho přes ruku. Dostal za to ovšem trest, šedesát kliků. Nezvládl je, tak uvedoucího znovu protestoval a vysloužil si tresty další,“ vypráví paní D. Jméno organizace, která tento tábor pořádala, prozradit odmítá. Ovšem je to bohužel právě rodičovské mlčení, které vystavuje nebezpečí další a další děti.