Nevím, jak vám, ale mně to jméno nijak zvlášť exotické nepřijde. Většinu mých známých ale dostávalo do mdlob. Jako bych vyřkla Sigismund, Armando, Izajáš nebo Fridolín. Jedna moje kamarádka dokonce s hrůzou vykřikla: Jak jste na tohle přišli?!?

Báro, takhle:
•    Nechtěla jsem brát jméno z desítky nejčastějších, aby se na mě po zavolání neotočilo pět chlapečků. Smutně jsem se tedy vzdala Jakuba, Adama i vysněného Matěje.

•    Nechtěla jsem, aby se jmenoval po někom z příbuzných. Nese to s sebou nutnost přidávat přívlastky, nebo se člověk nikdy nedovolá. Nakonec to dopadá, že je v rodině několik Františků, přičemž ten, co býval malým Františkem, teď sedí se svým otcem, velkým Františkem, u zpráv a nadává na politiky, zatímco jeho syn, nový malý František, ve vaně ožužlává gumovou kachnu. Zmatek.

•    K příjmení Kašpar jen tak něco nepasuje. Takže ze seznamu mažeme jména Radek, Marek, Šimon, Matouš, Štěpán.

•    Nositelé hezkých jmen jsou často idioti. Negativní asociace tedy udělá taky hodně škrtů. Pojmenovat syna po učiteli tělocviku, který si liboval ve vtipných poznámkách na hmotnost třináctileté puberťačky neschopné udělat výmyk? Nikdy.

•    A vyjde z toho Jáchym.

Je zvláštní, jak mají všichni lidé kolem pocit, že výběr jména pro dítě je záležitostí kolektivního rozhodnutí. Případně jsou přesvědčení, že jen oni vědí, jak by se tomu malému mělo říkat. Kromě návrhů na jména, která neodpovídají výše zmíněným kritériím, jsem byla ještě nucena poslouchat pořád dokola: To je jako Jáchyme, hoď ho do stroje. Budou se mu smát. Vždyť si každej představí toho moulu, co ho hraje Sobota!

S argumenty, že Luděk Sobota se ve filmu pánů Svěráka a Smoljaka jmenuje František Koudelka a že ten snímek synovi vrstevníci pravděpodobně už vůbec nebudou znát, jsem se nakonec dopracovala k porodu a k vozíku s miminkem, které mělo nad hlavou napsáno Jáchym.

A když mojí spolubydlící na jipce odvezli po kojení jejího syna zpátky na dětské, ptala jsem se, jak se chlapeček jmenuje. „Marek,“ odpověděla. „To je moc hezký jméno,“ já na to. „Že jo. Akorát tchyně mi ho celou dobu rozmlouvala. Že na něj prý budou ostatní volat Marečku, podejte mi pero!“

Tisk článku | Poslat článek