Když jsem v Pardubicích do vagonku (vláčku) nastoupila, byla jsem mile překvapená, vagon doznal oproti loňskému roku, kdy jsem tuhle trasu jela vlakem naposledy, změn: byl nový, hezký a – některé zastávky byly na znamení. Mezi nimi pochopitelně i Zaječice, moje stanice výstupní.

Manuál pro výstup na znamení jsem našla – znamení pro zastavení lze zmáčknout, tedy je aktivní, až po ohlášení příslušné zastávky. Ale v tomhle vláčku nebylo slyšet vlastního slova, natož hlášení. Byla jsem trochu zaskočena, už takhle jsem před sebou měla asi pět kilometrů pěšky s batohem na zádech a přejet o jednu zastávku by se mi opravdu nechtělo. Ale takovéhle drobnosti lidi většinou stmelí, tady se mi ke spolupráci (ke společnému poslechu) okamžitě nabídla jedna sympatická cyklistka, že teda bude poslouchat se mnou, abych ten správný okamžik nezmeškala. A povedlo se.

Jakési zvuky jsme slyšely, tak jsem zmáčkla… ano, povedlo se, za chvíli už na displeji běžel nápis „zastavíme“! Oddechla jsem si, radost měla i ona ochotná žena. Vlak skutečně zastavil, v těch polích jsem vystupovala jen já a batoh (v něm něco málo zásob, protože i do mé milované vesničky dorazil pokrok, a tak je tam místo konzumu sekáč, prodej párků v rohlíku, a na objednávku chleba, což tak úplně ke štěstí a přežití nestačí – jdete si pro jogurt a přinesete si novou starou sukni, ale třeba i to má něco do sebe). Ještě že jsem dobře zmáčkla.

A mohla jsem vyrazit na ‚cestičku k domovu‘, abych hned jak po hodinové cestě otevřu vrátka, slyšela svoji maminku: „Už jsem tě vyhlížela! Myslím, že tu zahradu musíš posekat znova, ale tak si pojď ten batoh teda odložit.“
No jak říkám, ještě že jsem dobře zmáčkla…

Tisk článku | Poslat článek