Byly ze stoprocentně umělého materiálu, takže kdo by je navlékl, do pěti minut by se osypal nebo odřel. Vůbec jsme nechápaly, kdo, kdy a proč je do domácnosti donesl. „Aha,“ vzpomněla si maminka, „táta (můj děda) kdysi říkal, že by to bylo dobré v zimě na běžky, když je velký mráz. Ale proč jich proboha pořídil dvacet tři?“ Hodně jsme se tomu smály. „Proboha, mami, proč máte doma takový nefunkční kraviny, a ještě v tomhle množství?“ Hýkala jsem a ještě se u toho tvářila jako vedoucí spolku pro pořizování kvalitních a vysoce funkčních výrobků. Jenže… Došlo mi, že kdybych dělala podobný pořádek u nás doma, mohli by se od srdce smát zase ostatní.
Vzpomněla jsem si třeba na ‚užitečné‘ klouzadlo – lopatu na sníh. Taky jsem ho vytáhla z půdní krabice. „Všechny děti ho mají,“ fňukala jednu zimní sezonu dcera. „Ty máš boby,“ utřela jsem ji. „Já chci lopatu,“ pištěla.
Tak jsem ji koupila. Když slezl sníh, ve slevě. A hned příští zimu snesla z půdy.  
„Tak co lopata,“ optala jsem se, když se s ní vrátila ze svahu. Z předsíně zaznělo spiklenecké, „táto, radši o tom nemluv“. O čem nemá mluvit?
„Co si to tam domlouváte,“ vypískla jsem hystericky a představovala si, že má dcera zlomenou ruku na osmkrát, oko vyšťouchnuté šípkovým keřem a nohu prokousnutou bernardýnem.
Postavila se přede mě, na tvářích slzy přimrzlé jako skleněné kuličky. Chytla mě okolo krku, hlavu zabořila pod klíční kost, tělo se jí třáslo a skleněné kuličky oplachovaly jejich tekuté sestry.
„Lopa lopa lopatáááááááááá.“
„Co je s lopatou?“
Už není, je rozlomená.
Otec mé dcery držel v ruce její torzo.
„No, jo, když tady na druhý straně,“ obrátil kluzák, „píšou: nevystavujte rázům při nízkých teplotách.“
Čím jsem se já víc smála, tím dcerka víc plakala. A pak se pláč změnil v řehot.
A kde bychom s ní asi tak měli jezdit? Ze schodů z půdy? I když pozor – tam taky trochu občas mrzne. Vezmeme ji v létě k moři…
Vzpomněla jsem si, jak jsem našla jednou na plavkách, a nebyl to zrovna nejlevnější model, upozornění: nesušit na přímém slunci. Mohli by je s lopatou prodávat v jednom balení: Výhodné duo pro vaši skvělou  zábavu v zimě, v létě.
Dceřin dědeček zase vytáhl na společné dovolené z batohu přístroj na měření tlaku. Takový ten náramek, co si dáte okolo zápěstí, on zabručí a ukážou se nějaká čísla. Změříme tlak medvědovi, povídá dcera za jednoho deštivého odpoledne, které nás uvěznilo v chatě. Áááá, medvěd má 120 na 80. No tak to je ideální, uznale jsme pokývali hlavou.
Ukaž, vzala jsem tlakoměr, opravdu 120/80 a tep 80. To není možný… Plyšák žije!
Dcera a její otec se pochichtávali. Měřili tlak turistickým holím, dece svinuté do ruličky, hrnku na kafe, bagetě, mikině, někteří z pacientů na tom byli fakt blbě. Stačilo poťukávat na hranu měřiče, tep jako tep, vyhodnotil zřejmě ve svém bakelitovém vědomí a poslušně ukázal všechny údaje.
Na nic se ukázaly být i nože/brusle, které se jako malinkaté sáňky připnou na botu. Poté, co je dítěti pracně pětadvacet minut nasazujete a zapínáte, po dvanácti vteřinách jízdy spadnou.
Anebo můj příbuzný – léta polyká léky proti srdečním potížím včetně infarktu. Protože jsem vášnivou čtenářkou příbalových letáků, začetla jsem se jednou i do toho jeho. Nežádoucí účinky, stálo tam, infarkt myokardu… (nekamenujte mě, zdravotníci, já vím, medicína je obor složitý a do příbalových letáků se píše ledacos, vlastně se divím, že u vitaminu C jsem ještě nenašla upozornění, že po něm hrozí kurděje).    
Zkrátka divných věcí, co se tváří důležitě a funkčně, se nabízí spousta. Čas od času jim taky věřím, podlehnu, řídím se jimi. A pak si připadám jako pitomec.
Tak jsem si onehdy řekla, koupím nějakou úplnou ptákovinu, kravinu beze smyslu a užitku, na první pohled velekrám. V zásilkovém katalogu, které bývají takových velekrámů plné, jsem si vyhlídla dráty zakončené kuličkami na tyčce, které mají sloužit k masáži hlavy. To je ono, jedna z nepřekonatelných volovin.
Máme ji doma. Dost příjemně šimrá na hlavě.

Tisk článku | Poslat článek