Strýc Blažej odjakživa miloval Meryl Streepovou. Platonicky samozřejmě. Vyrazil s manželkou na film Francouzova milenka, kde hraje zmíněná hlavní roli. Jenže jim ujela tramvaj a přišli o deset minut později.
V sále už byla tma. Po plátně pobíhaly mužské a ženské postavy. Uvaděčka nikde.
„To je dobrý kino, nekontrolujou tu lístky,“ pošeptal tetě. V přítmí zahlédl několik volných sedadel. Cesta k nim vedla zhruba přes desítku diváků.
„To snad není možný,“ ozvalo se, když se Blažej snažil prosmýknout kolem korpulentní paní. „No, dámo, jako byste nikdy nikam nepřišla o pár minut pozdějc,“ nahlas zaprotestoval. Ze sálu se ozývalo káravé syčení. A tlumený smích.
Konečně na místě. Strýc se pohodlně usadil a vytáhl zabalenou housku se šunkou. Po čtvrthodině se naklonil k tetě: „Moc tomu nerozumím.“
„Je to psychologický,“ odbyla ho.
Po dalších pěti minutách se objevil na plátně velký nápis THE END. Konec.
Při závěrečných titulcích se strýc strašlivě rozesmál.
Ten, kdo si nevšiml jejich příchodu, a nepodivil se tedy, co že to do sálu leze dvacet minut před koncem za cvoky, si to pomyslel teď. Po dojemně smutném závěru se strýc Blažej plácal do kolen, hýkal a bečel jako jelen v říjnu. Nevšiml si totiž, že večerní představení začínalo v osm, nikoli v devět hodin jako obvykle.
Můj strýc miluje nejen Meryl Streepovou, ale i zvířata. Všeho druhu, a dokonce mu je jedno, jestli jsou živá, nebo neživá.
Důkazem je, že si kdysi koupil delfína. Červeného, čtyřicet centimetrů dlouhého. Plastového na setrvačník. Nebylo by na tom nic divného, kdyby za a) měl děti odpovídajícího věku. Což neměl. A za b) cena delfína odpovídala strýcovým možnostem. Plastová ryba stála pět set korun. Jenže socialistických, které tehdy představovaly třetinu strýcovy výplaty.
Delfína vypustil do zahradního jezírka. Mrskal sebou mezi dvěma zvadlými lekníny, ale pro strýce to byl tak silný zážitek, že u něj celé odpoledne seděl na rybářské židličce a spokojeně mručel.
Teta rozeslala příbuzným dopis, že se Blažej pomátl. Paradoxně mu to zvýšilo popularitu, zejména u mužské části přízně, a tetě přidalo práci, když musela obsluhovat návštěvy, které se přijely podívat.
Strýc povzbuzen zájmem o delfína instaloval v bytě malý vodotrysk – mísu o průměru půl metru s kamínky a umělými rostlinami, z nichž stříkala voda (koupil ho spolu s delfínem, ale vzhledem k ceně se k němu do té doby neodvážil přiznat).
Podezřívám ho, že z pomsty k tetě ho postavil na chodbu u dveří do ložnice. Spouštěl se vypínačem umístěným hned vedle vypínače světla v chodbě. Nic netušící teta si chtěla rozsvítit, když šla v noci na WC, a proud vody jí chrstl přímo do tváře. Vykřikla a omdlela. Když se probrala, pohrozila rozvodem.
Blažej na usmířenou koupil auto. Ač se řízení panicky bál. Když se mu po roce a půl podařilo získat řidičák, vyjeli na výlet. Teta milovala zámky.
Dojeli na nádvoří plné pávů – i těch se Blažej panicky bál – a jeden z nich mu skočil na záda. Přiběhl zřízenec a vylil na něj kbelík vody. Páv se pustil. „No todléé,“ řekl místo omluvy. „Dycky lez akorát na ženský.“
Mokrý strýc byl tak vyděšený, že nebyl schopný trefit se u benzinové pumpy ke stojanu. Obsluha stanice stála s hadicí v ruce a nevěřícně zírala, jak ji strýc několikrát z každé strany minul. Nikdy nezastavil tak, aby hadice dosáhla k nádrži. Rezignoval. Se zbytkem benzinu dojel domů a automobil prodal.
Zřejmě z piety k delfínovi, protože mu ho teta se slovy „nejsme rodina šašků“ vyhodila do popelnice, si Blažej pořídil živé rybičky. Ne jedno, ale hned tři akvária. Po čase se ukázalo, že starat se o ně je nad Blažejovy síly (v té době se paralelně vrhl na pěstování orchidejí). Skla akvárií se pokryla zeleným slizem. Když se můj táta Blažeje zeptal, kdy pořídí rybkám periskopy, aby viděly, jak vypadá venkovní svět, zamyslel se a akvária vylil s tím, že je vyčistí (nejspíš by to přišlo levněji než periskopy). Akvária zůstala navždy vylitá. O osudu skalár a spol. nechci spekulovat.
Popsala bych mnoho dalších stránek, kdybych chtěla zdokumentovat všechny strýcovy kousky. Tak napíšu už jen jediné. Mám moc ráda svého strýce. Protože kdo si hraje, nezlobí.

Tisk článku | Poslat článek