Kdyby se cestovní trable vyučovaly ve škole, můžu sloužit jako figurína Andula. Zatím nejhorší dovolenou jsem si odžila (ani prožila nemůžu napsat, natož užila!) před pár lety ve střední Itálii.

Nestíhala jsem balit, takže obrovský stres ještě před odjezdem. Pak jsem zjistila, že cesta vede přes vysoké mosty a tunely, ze kterých mám vždycky sevřený žaludek (takže jsem ho měla sevřený už dopředu). Druhý den po příjezdu jsem se na slunci spálila, udělal se mi na rtu opar a v puse aft. Proč asi…

A jak to bylo dál? Přejedla jsem se špagetami s mořskými plody a pak tři dny běhala na záchod. Do toho se náhle ochladilo a já při prohlídce etruských památek nastydla a vyrobila si na noze puchýř z tenisek, do kterých jsem byla líná obléct si ponožky. Těsně před koncem mě poštípali komáři a večer jsem si dala trochu víc vína, než snesu, abych zahnala strach ze zpáteční ‚tunelové‘ cesty. Jenže než jsme do prvního tunelu vůbec dojeli, rozbilo se nám v pětatřicetistupňovém vedru na dálnici auto. Do Prahy jsem se vrátila vyčerpaná. Z dovolené jsem se fyzicky i psychicky vzpamatovávala několik týdnů. Takhle už ne!

Od té doby s sebou vozím pár věcí, které mi dokážou pomoct. A od své známé psycholožky jsem vybavená cestovní mantrou pro dobrou pohodu: To, co můžu udělat dobře, udělám. To, co nedokážu ovlivnit, je mi fuk.

Rady, jak zatočit s potížemi, které vás můžou na dovolené potkat, najdete v červencové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek