Ve vztahu mají být dva lidi, co mají sebe rádi nejen navzájem, ale taký každý sám sebe. Na to, aby jeden dělal něco, co nemá, musí být dva. Jeden, co škodí a druhý, co si nechá škodit. Přeji vám lásku a v partnerství fér hru! Katka

Musím se pochlubit, že můj táta byl jiný, ale bohužel jen on. Vždy jsem si vedle něj připadala jako princezna, kterou bude nosit na rukou. také to tak bylo až do konce jeho života. Za to můj manžel mi pomáhá jen v maličkostech- bojuji o každou píď- měl totiž maminku co vše udělala a její syn nemusel vůbec nic, přece ho nemohla přetěžovat. FUUUJ já ho přetěžuju zcela záměrně, nebudu otrokem domácnosti a rodiny. Mám syna a přísahám, že on nebude zhýčkán a rozmazlen.....tedy pokud se jedná o domácnost a další práce. Takže maminky kluků je to na nás, aby další ženy měly snažší život s tímto druhem.

Článok mi hovoril z duše. Tiež som prešla obdobím, kedy som mala na starosti domácnosť, dve malé deti, prácu a štúdium. Manžel bol z domu vychovaný tak, že práce sú rozdelené na ženské a mužské. Jeho mama bola s deťmi doma, či skôr u svojich rodičov, ktorí mali vždy slúžku (ešte aj za socializmu mali vždy dajakú Marienu, Iluš alebo im podobnú). Svokor, i keď to bol zlatý, mimoriadne pracovitý muž, bežné "mužské" práce neovládal a navyše bol stále v práci, takže "mužské "roboty u nich robil vždy dajaký sused, ktorého moja svokra za malý úplatok "ukecala". Moj manžel teda odmietal robiť "ženské "práce a keďže mužské neovládal, nerobil ani tie. Vždy som mala všetko pod palcom iba ja (varenie, pranie, upratovanie, nákupy šitie deťom aj prestavovanie nábytku, maľovanie, líčenie, kopanie záhrady, vláčenie ťažkých nákupov a pod.). Začalo mi to liezť na nervy i na zdravie mojich kostí. Kým som bola štíhla ako prútik (aj s dvoma deťmi), stále sa ma pýtal, prečo viac necvičím, aby som sa nehrbila a pod. No lichôtky ako vyšité. Mrzelo ma to a snažila som sa stále viac. Manžel športoval, oddychoval, venoval sa svojím koníčkom. Ale vždy ma chválil, aká som šikovná, ako super varím, ako všetko zvládam. Z detí sú už dospelí muži. Musím povedať, že takí fantastickí, že by som i ja mala rada takého muža pri sebe. Obaja vedia aj upratať (i keď to robia až keď už im neporiadok prerastá cez hlavu), sú samostatní, vedia variť, všetko vybaviť a ťažké "mužské" práce zvládajú na jednotku. Pokúšajú sa naučiť niečo (zatiaľ bez úspechu) aj svojho otca. Pred šiestimi rokmi sme kúpili chalupu. Mojich povinností s prerábkou starého domu pribúdalo, ale manžel sa tváril, že ani na dedine nesmie vynechať svoje pravidelné tréningy. Navyše, keď sa mi v práci chvíľu darilo menej, začal mi prehodnocovať výdavky. A to ma už konečne dostalo do varu. Tak to teda nie, povedala som si, keďže celý život som mala vyššie príjmy ako on, na materskej som bola s prvým synom iba päť mesiacov a šla do práce, aby sme neumreli od hladu, lebo on si ani lepšie platenú prácu ani zárobok navyše hľadať nebude. Navyše, za peniaze, ktoré si privyrobil na súťažiach, si kúpil nový bicykel. Ako som povedala, "dožralo ma to". Keď som sa vyhrabala z najhoršieho, bolo to akurát v čase mojich 50-tych narodenín. V klenotníctve som uvidela nádhernú súpravu náušníc, prívesku a prsteňa. Kúpila som si ich a doma ukázala manželovi. Takmer stratil reč ale skonštatoval, že je to pekné. Manžel mi už tiež kúpil náušnice. Dokonca cestou na nákup. Ako? V obchodnom centre otvorili pultík so striebornými šperkami. Prišla som k nemu a ukázala na krásne náušnice. Manžel sa ma žartom opýtal, či sa mi páčia. Bez zaváhania som povedala áno. A suverénne som povedala i to, že ich chcem. Manžel žartom povedal: Však si ich kúp. A ja som si ich kúpila. Ostal trochu v šoku. Ale už boli moje. Kúpila som si aj nový kabát, čižmy a ďalšie veci, pretože to, čo som nosila, už nestálo ani za reč. Už to takto robím takmer tri roky. Keď som na nákupe bez manžela, idem domov taxíkom. Občas si takto spríjemním aj cestu do práce. Zatiaľ sme neskrachovali, v práci sa mi darí a manžel? Porušila som všetky odporúčania a ak má pripomienku, že míňam zbytočne, odpoviem, že sme zodpovední každý za seba a že si na svoje veci vždy zarobím. A keď sa mu nepáči, môže odísť. Kamarátky ma varujú, že to môže splniť. Je to možné. Nezbláznim sa. Aj keď nie som najmladšia a už vonkoncom nie som ako prútik. Môžem povedať, že to zabralo. Pod tlakom ochotných susedov na dedine začal dokonca aj chlapské práce robiť sám, alebo si nájde pomocníka. Snáď sa ja, žena, nebudem vláčiť s cementom! Takže milé dámy, treba len začať a rozmaznávať samu seba. A tí chlapi si snáď na to zvyknú a začnú nás rozmaznávať tiež. P.S. Ale kvety mi nosí iba na sviatok.

Hledejte chybu ve vlastní hlavě, ano to je dobrý titulek a hlavně pravdivý. Pokud totiž chcete, aby se něco změnilo, musíte změnit především svoje vnímání prblému. Zapoměňte na věty typu "s ničím mi doma nepomůže". Prostě je vypusťte ze svého slovníku. Vy totiž nechcete od partnera pomoc. Vy chcete jeho spoluúčast, chcete, aby nesl za domácnost stejnou odpovědnost jako vy. Jenomže "pomoct" někomu znamená, že dobrovolně a dočasně převezmu část povinností, které jsou jeho. Dělám to buď z dobré vůle nebo proto, že za to očekávám protihodnotu (třeba že píště pomůže on mě). Říkáte-li tedy, že by vám partner měl v domácnosti pomáhat, říkáte vlastěně "Uznávám, že je to moje povinnost, nestačím ale na to a potřebuju pomoc. Za tu pomoc ti budu vděčná". Tak to přece nechcete. Pomoc je totiž 1. dobrovolná, nelze ji tedy vynucovat, 2. dočasná, daná momentální dobrou vůlí pomáhajícího, nelze z ní tedy udělat pravidlo. Proto neříkejte, že chcete pomoc. Řekněte jasně, že si přejete spravedlivé rozdělení domácích povinností. Jasně si je rozdělte, domluvte se na tom s partnerem ve stylu "já vařím, ty myješ nádobí". Musíte dosáhnout toho, aby to partner přijal jako svou zodpovědnost, aby cítil povinnost udělat to, abyste ho o to nemusela vždy znovu žádat. Je mi "teprve" 22 a se svým přítelem žiju rok a půl. Nemám asi tolik zkušností jako některé/ří z vás tady, ale něco už jsem přece zažila. Přítel pracuje, já studuju. O domácí práce se dělíme. Přítel klidně vezme sám od sebe do ruky vysavač, když potřebuje vyžehlit jednu košili, udělá si to sám. A to pochází z rodiny, kde otec "nehne prstem". Zatím v tomhle směru nemáme problém. Nicméně i přesto, že to zatím funguje tak nějak samo od sebe, pravidla stanovená jsou. Třeba právě to, že když jeden uvaří (většinou já, protože to líp umím a baví mě to), druhý umyje to nádobí. a když někdy vaří přítel, nádobí pak meju já. Samozřejmě, že pravidla jsou "pružná", když má přítel v práci před termínem a je tam od nevidím do nevidím, dělám doma víc já. A naopak, když já mám v jednom týdnu odevzdávat dvě seminárky a celé dny sedím v knihách, dělá víc on. Ale vždycky po vzájemné domluvě. Když totiž jenom přidělujete úkoly, partner si těžko zvykne sám si všímat, co je potřeba udělat. Proč by měl, když ví, že to sledujete vy, a že mu nějaký úkol přidělíte, až to uznáte za vhodné?

Muž má ženu milovat, žena má muže uznávat. Potom je radost spolu žít. Je to prý v Písmu, já to tak cítím i když jsem Ho nečetl. Domnívám se, jako by platilo, co matky zasejí, manželky sklízí. Včera jsem sledoval maminku, která přišla se dvěma syny (cca 8 a 10 let) do jídelny s občerstvením. Chlapci usedli ke stolku, podepřeli bradičky a maminka nosila, poskakovala a malí mužíčkové ještě pokřikovali co chtějí pít a tak. Milé ženy, děláte si to samy. Je třeba nás honit a kout dokud je železo žhavé. To zpočátku, potom nám to jde samo, ale pokud onu ženu milujem. A ono milovat mužatku, která "musí" kopat studny je opravdu těžké, ona má potom už mozoly nejen na rukou ale i na duši a ve slovech, je to drsňanda, která v nás vzbuzuje když ne odpor, tak určitě politování. Ony ty ženy ty studny mnohdy koupou ze vzdoru, aby tomu "neschopnýmu blbečkovi" ukázaly. Ale když by tu studnu nakonec vhodně motivován nevykopal ten neschopný blbeček, tak by se určitě našel někdo jiný, za peníze, nebo opět za vhodnou stimulaci......... Ono je to stále dokola. Ale ono přetrhnout se pro ženu, která na mne kouká jak na polámaný paraple, či má figuru pytle brambor nebo mne 20 let podváděla s kamarády fakt nejde......... Jinak ženy opravdu uznávám, všemožně jim pomáhám, toužím po jejich přízni a přirození, maminku jsem miloval a byl jí milován, jedinou chybu udělala, že na mne nekladla větší nároky a víc mne nehonila. Manželka se snaží seč může, ale neměla by zapomenout, že opravdu nejsem její syn.......

jsem asi mladsi nez ostani ctenarky, ale asi sva 26 leta zada nechci zatezovat dalůsim vikendem rezani dreva na zimu, lae jak z toho, kdyz je jeste cas? nebo uz je pozde? p.s. lenost se mi spatne hraje, ale uvidime

Už dlouho mě nic tak nepobavilo, jako tento článek. I já totiž po dvaceti letech manželství objevuji Ameriku a zjšiťuji, že z krásného láskyplného vztahu se stal pouze kolotoč - práce,domácnost,práce, který zastávám pouze já, a i když se snažím seč můžu, nějak se mi zpětné reakce ze strany mého muže nedostává - myslím tím aspoň náznak lásky (vždyť se tak snažím a jsem tak výkonná),nebo něčeho co se tomu byť vzdáleně podobá. Posíláme si s kamarádkou e-mailem víceméně stejné poznatky, i ona je dlouho vdaná a o zpětné vazbě si může nechat jen zdát. Takže když jsem si přečetla s jakým nadhledem a humorem o problému píšete, dost se mi ulevilo. Nejsme v tom samy a nejde o život - jak si ve slabých chvílích myslím. Zůstanu tou holkou do nepohody a jdu bojovat dál.

vaše reakce na mne hodily stín smutku, a tak bych vás chtěla potěšit. Všechno jde, jen se na tom musí zapracovat.Patřím do mladší generace a tak to mám trochu jednodušší, jelikož výchova už není to co bývala. Pro začátek je nejdůležitější uvědomit si cenu sebe sama.. pracujete 8,5 hod. stejně jako váš miláček? je vaše domácnost, vaše i jeho, děti jsou obou dvou? hodí manžel na tenis, fotbal, s kamarády....tak proč přebírate veškerou zodpovědnost na sebe....... my ženy vidíme, že se musí udělat tohle a tohle. Oni ne a pokud to začnete dělat sami, oni vlastně ani nepostřehnou, že to děláte... musíte trochu té zodpovědnosti, přehodit na ně. Začínejte maličkostmi, a nesmíte na ně zvyšovat hlas, hádat se,vyčítat.... pokud na to ze začátku zapomenou, nebo to neudělají tak pořádně.... 1)Zapomeňte na teplé večeře, dnes má každý možnost teplého oběda.... už máte 1hod. pro sebe 2)Při praní, rozdělte hromádky - ze začátku připisujte seznam s typem programu, - později už to zvládnou sami a umí naprosto skvěle věšet. 3)Žehlíte- tohle je opravdu už pro odborníky. já si raději žehlím sama - ale u fotbalu nebo jakéholiv jiného programu - bezvadně skládají ponožky a spodní prádlo........4)..5)..6) ...... samozřejmě to nedělají stále, ale když vám takto párkrát pomohou , máte spoustu času na sebe a své koníčky. Pokud máte své koníčky, chodíte s kamarádkami na kavíčko, trochu cvičíte a pak si koupíte něco hezkého na sebe. Tak žárlí, a nutí je to kupovat vám malé dárečky, hýčkat si vás. Ale pokud si je chlap jistý, že vás má jistou... nic nedělá. Ještě jeden velký typ. naučte se jeden víkend za měsíc za 2měsíce, trávit jen spolu, bez dětí...... udělejte si společnou snídani, jděte s ním na fotbal, on pak s vámi půjde druhý den do kina... nebo jedte na víkend na Šumavu..... přeji spoustu štěstí.

Neznám žádnou ženu, jež by někdy poté nedopadla takříkajíc na prdel. Ono také po deseti, dvaceti, třiceti letech, jakou v tom chcete vidět romantiku? Dříve nebo později je po poezii a nastane tvrdá realita. Ale ani tehdy není úplně vše ztraceno, pokud fungují z těch nepřeberných možností, které nás v počátcích spojovaly, alespoň některé. Když si chci koupit kytku, tak si ji koupím, dokážu si udělat drobnou radost, někdy ji udělám i svému partnerovi a celkem nic za to neočekávám. Pokud se něčeho někdy dočkám, tak je to příjemné překvapení. Sinusoida, jež provází naše manželství, je někdy obtížná a jindy nesnesitelná a z toho i ucházející a výjimečně zcela úžasná. Tak to chodí - houhou.

Když čtu příspěvky, je mi smutno. Manžel ode mě skutečně odešel před týdnem, po 30 letech... Nefungovalo to již několik let. Ale já věřila, že vše špatné přejde. Servis byl doma vždy, i pomáhal, ale láska, doteky,společné víkendy a jiné NE. Byli jsme dobrý pracovní tým. Pak se dozvím, že jsem tu nikdy nebyla pro něho. nedá se se mnou žít. Divné. Začínám v 50 znovu. Brrrrr.......

tak mě nenosí ani nenosil kytky, ani snídaně, ani dárky, nikdy nepoděkoval, vždycky řval, nikdy nekomunikoval, vše nechal na mě a vše bylo špatně. Sám si 20 let budoval vlastní firmu. Dneska je za vodou a žena ho nezajímá. KDyž jsem byla hubená, vadilo mu, že nemám prsa, když jsem už je měla, že nejsem hubená. Nejvíce mu vadí, že dálkově studuji VŠ, přestože ji má sám a jeho heslo do manželství je :"Nikdy nedovolím, abys měla vlastní auto a byla lepší než já!". Jsem z malé obce a přestože mám malou firmičku, vždycky vše ostatní bylo na mne i živení dětí. Jsem hloupá že jsem to tak dlouho vydržela. Dneska se stavím na vlastní nohy a bude mi to trvat ještě pár let, on je dneska za vodou. Došlo mi to, když k 2Otému výročí svatby řekl, že nic nepotřebuji ,protože si nic nezasloužím, že to je poslední tečka. Takže ti maminko /nemám ji 2O let/ děkuji za tvé věty: děvče, v rámci rodiny musíš dělat vše ze všech sil a to, co chlapi neudělaj, musíš zvládat sama, proto tě naučím všechno - od štípání dřeva, překládání střechy, vyjednání na úřadech až po ušití výbavy .... a nezapomeň - buď vždy hodná a poslušná..... Svoji dceru jsem naučila, aby se nedala, o povinnosti s partnerem dělila a nenechala se omezovat, tak zatím jí kytky kluci nosí.

Výklad vašich snů www.mujsen.cz

Co víc dodat, je to smutná pravda. S přítelem žiju 7 let a marně se ptám, kde se vytratily jeho nabídky pomoci s těžkou taškou, s domácností, kytky...dost dlouho mi tohle nabízel, pomáhal a nosil sám od sebe, až jsem se divila a bylo mi to blbý. Teď by to neudělal ani kdybych mu to důrazně řekla ani kdybych si to vyfňukala.