V reálném životě jsem mnoho takových nepoznala. Znám však jiné exempláře: tlusté matrony či na-opak tetky vychrtlé potlačovanou hysterií, jimž muži kupodivu také snášejí knohám modré znebe, ovšem svýrazem galejníka Jeana Valjeana. Vládne jim totiž panický strach z ječivých sopránů jejich družek. Tyto dámy mohou být další vývojovou fází prvotní ženy – vampa. S vlahým pohledem slibujícím muži neuvěřitelný sexuální zážitek (a následné sebehodnocení) totiž žádná daleko nedojde. Bojuje s nerovnými soupeři – časem a mužskou leností – a ti, jak známo, hravě předčí is íly všech bohatýrů. Dámě, která pochopila, že láska a sex jsou pro muže sice silnou, leč chvilkovou motivací, blahopřeju. Okamžik osvícení, ve kterém přišla na geniální poznatek, jak muži v jeho výkonnosti svědčí permanentní hrůza z trestu v podobě hysterického kvílení a výčitek, mohu jen závidět. A bezmocně si povzdechnout: na tyto osvědčené metody mě nevybavila ani příroda, ani vlastní matka.

Děvčata do nepohody
Možná to máte před očima stejně jako já. Věrným atributem života našich maminek byly věčné nákupní tašky a úmorné fronty na cokoli. Stával v nich často i váš tatínek? Můj tedy ne. Pochmurnému dogmatu, že otec má vždycky pravdu, se sice dokázaly občas vzepřít, ale ruku na srdce – chyběla tomu potřebná razance. A tak pod jejich pečlivým dohledem vyrůstaly další generace ’děvčat do nepohody‘, předem odsouzených kvěrné službě bez odmlouvání alogicky i bez mužského rozmazlování. A ta výchova! Ještě dnes mi zní v uších matčiny dámské pokyny: ’Vždycky za sebe zaplať sama. Takový dárek nemůžeš přijmout, je to příliš závazné. Spoléhej se jen sama na sebe.‘ Že to nebyly špatné zásady? Jistěže ne. Fantasmagoricky však počítaly stím, že i mužské pohlaví ctí podobné teze a ještě vládne stejnou empatií či sociální a emoční inteligencí. Navíc výchova k dívčí statečnosti ve mně na jistou dobu podivně pokroutila samotný zárodek tolik potřebného ženského sebevědomí.

„To má kluk štěstí, takové pěkné děvče nám přišlo pomoct,“ broukal z kanape otec mé chvilkové známosti. Já se zatím snažila uškopku odrhnout jejich zaschlé kastroly (buď ochotná a pracovitá). V reakci na vlažný kompliment se mi však ústa zkroutila neupřímností (buď skromná) a já sama sebe uslyšela, jak falešně trilkuju: „Jó pěkná, to určitě.“ Pupkatý pán na mě upřel přes okraj Lidové demokracie zkušené oči a pronesl konejšivě: „No tak pěkná ne, ale milá.“ V tu chvíli jsem tak trochu začala chápat, ským mám tu čest. Nejen v osobě pana R., ale takříkajíc globálně. Slidským druhem, kterému se říká muž, a i mimo pohádky se mu nesmyslně připisují pohádkové vlastnosti.

Vydržíme všechno? Určitě
Naši partneři zakládají rodiny s přesvědčením, že manželky vydrží všechno. Mnozí znich mají pravdu, i když hrozivé procento vztahů rozvedených zvůle ženy by vnímavější jedince mohlo varovat. Takové však zřejmě vzala poslední velká voda. Když už jsme utoho: považuji rozvod za ústup zboje a vyklizení pozic – výhodu a dobrodiní, které si téměř žádný muž nezaslouží. To pochopitelně platí jen s výjimkou vztahu, ve kterém vás systematicky neničí notorický alkoholik nebo agresor. Ale rozvod z’normálně‘ katastrofálního manželství? To už by tedy musel být sakra důvod, aby mě dohnal k nelogickému řešení, vedoucímu jen k opakování stejných chyb v jinou dobu a na jiném místě. A potom: zvykat si zase na cizího chlapa a jeho rozmanité deviace, navíc ve společnosti, kde i milenka musí vydržet víc než tažný vůl. To však nemění nic na smutném faktu, že chyb jsem v manželství udělala nepočítaně. Proto si ani na tomto místě nedovolím stěžovat, že právě já ­nejsem hýčkána. Pokud si přejete slyšet syrovou pravdu, obávám se, že osobu, jako jsem já, ani rozmazlovat nelze. Nejsem však tak beznadějný případ jako jedna moje známá, která si během dovolené sama vykopala sklep pod chatou a vedle ní pětimetrovou studnu. Nehnala ji k tomu hormonální porucha, ale fakt, že obojí potřebovala. Její manžel zatím obcházel vesnici a mezi frťany prohlašoval: „Ona je strašnej dříč, to se musí nechat.“ Ostatní muži závistivě přitakávali a bylo jasné, že si vroucně přejí, aby i jejich ženy sáhly po krumpáči. A to je přesně ten reálný svět, v němž se pohybuje průměrná česká žena, ať už je démonická bruneta, či svůdná blondýna. Muži tajně sní jen o krumpáči v jejích něžných rukou.

Jaké to bylo, než jsem to pokazila
Jsem si téměř jistá, že alespoň zpočátku manželství si dělal můj muž i luze nejen o mně, ale i sám osobě. A také se tak choval. Považte, několik let mi připravoval snídani do postele. Až později mi došlo, že byl hnán nejen láskou, ale především obavou, že prostě nevstanu a nepůjdu do práce. S přibývajícím časem se kvalita pokrmů zhoršovala, jen káva byla čím dál silnější. Myslím, že mě chtěl zabít. Ke svému zklamání však jen uspíšil moji vředovou chorobu žaludku, která žádnému manželství na světě na kvalitě nepřidá. Snídaně do postele skončily, ani nevím jak. Co se to s mým milujícím manželem stalo? Ptáte se. Já také. Udělala jsem zkrátka nějakou chybu a zřejmě nesplnila jeho očekávání. Ato ještě není všechno. Můj muž doma kdysi i pomáhal. Chápal, že když chce jít do kina nebo na večeři ausgerechnet se mnou, ne stou z prvního patra, musí přiložit ruku k dílu. Jinak by nebylo hotovo, co je třeba. Kdy se to vytratilo? Zřejmě ruku v ruce s mou první pitomou větou: „Prosím tě, nech to, udělám si to sama.“ Asi se mi zdál pomalý a nešikovný a především jsem nezvládala chvíle, kdy poléval linoleum v předsíni kbelíky vody, aby se to lépe ’odmočilo‘. Tak zpupná a hloupě krátkozraká jsem byla. Že si při luxování pečlivě pročetl celé noviny? No a co, řekla bych dnes – starší, moudřejší a uluxovanější. Snažil se a především: sdílel můj úděl. Právě tento moment považuji za vrchol české verze hýčkání, asi i proto, že briliantový náramek jsem pod svým polštářem zatím nikdy nenašla. Nedovedla jsem patřičně ocenit ten zázrak, který se odehrává v mé vlastní domácnosti. Netřeba dodávat, že manžel mé odmítnutí pomoci v domácnosti přivítal se šťastným úsměvem a rychle se přizpůsobil novým pořádkům. Prohranou kótu se mi už nikdy nepodařilo dobýt zpět. Hloupost totiž osud neodpouští.

Bez kytek se žije těžce
Často o tom všem mluvím se svou nejlepší kamarádkou, v jejímž případě byla výchova děvčete do nepohody dovedena k dokonalosti. Bydlí na vesnici, což je sice idylické, ale kdo nezkusil, neví, co je to těžký úděl. Zvlášť alergická bývá na mé městské představy slabomyslného poety okouzlu zimní chumelenice. „Až si budeš v pět ráno prohazovat cestu k autu, ono tě to přejde,“ říkává temně žena, která od skládání uhlí uhání odpočinout si k pletí nedozírného lánu záhonků. „Rozmazlování? A od mužského? Nechtěj mě rozesmát. Když mi chtěl v dětství otec udělat radost, vzal mě s sebou do lesa na dříví. Prostě jsme se nějak divně narodily,“ konstatuje smutně.

Když dál vzpomínám na krátké rozmazlovací epizody zvlastního života, uvědomuji si, že podobné jako spomocí doma to bylo i s květinami. Právě ony jsou v mých představách nepostradatelnou rekvizitou hýčkání (i když jednou jsem dostala z lásky deset deka uheráku). Můj muž mi nosíval kytky často a rád. K nejmilejším rituálům patřily každoročně první mimózy na socialistickém trhu. Květiny jsem pravidelně dostávala také v den narozenin naší dcery. Kam se to všechno ztratilo? Slušně řečeno: do nenávratna. Nepovedlo se mi prostě všechny ty milé pozornosti přetavit v pevnou rodinnou tradici a po pravdě řečeno, ani jsem o to vědomě neusilovala, tak samozřejmý a’na věčné časy a nikdy jinak‘ se mi zdál daný stav věcí.

Psychologové říkají, že prvotní zamilovanost přerostla v pevný a odpovědný partnerský vztah. Pěkně děkuji, pane doktore, ale já bych si radši nechala to první. Je však pryč a zřejmě nadobro, neboť příznaky druhé mízy si bude můj muž pravděpodobně odreagovávat někde úplně jinde. A důraznými upomínkami si žena mého typu vynutí koupi nové pračky (když už měsíc pere u sousedů), nikoli rudou růži na dlouhém stonku. Naše matky nám totiž zanechaly vedle řady handicapujících zásad i tu nejvíc zničující – hrdost. „Tak ty mě nechceš rozmazlovat, holoubku?“ říkáme v duchu svým citově okoralým manželům. „Tak si to nech, já se bez toho obejdu.“

Někdy si koupíme kytku samy a občas vykopeme studnu.