Naučím se to
Už dřív jsem avizovala, že končím s tím, být samostatná ženská, a že se musím naučit občas heknout, vzdychnout… abych upoutala příslušníky té silnější poloviny lidstva, aby mě politovali a rádi a ochotně mi pomohli, a ještě mi poděkovali, že jsem jim to umožnila. No to poslední přání je asi poněkud přehnané, ale tak alespoň ta první část, že. Jen jsem si myslela, že už tuhle zásadní změnu nechám až do příštího života, že už ze zajetých kolejí nedokážu vystoupit.
|
|
Ale pak jsem zase objevila ve své domácnosti nějaké ‚nedokonalé‘ drobnosti – něco bylo potřeba opravit, něco odstěhovat. A mně už se fakt nechtělo, tak jsem se rozhodla, že začnu s tréninkem na ten příští život. A příležitost k němu se objevila docela záhy – na návštěvu se ohlásil bývalý přítel (štěstí přeje připraveným). Normálně bych z návštěvy velkou radost neměla, možná bych ji i odmítla, ale za téhle situace jsem změnila názor. Jeho návštěvu jsem uvítala. Připravila jsem sušenky (tradiční mnou pečený koláč jsem v rámci tréninku vynechala), koupila kafe, barvu na dřevo a nachystala nářadí. A už jsem se na něj opravdu těšila…
Návštěva byla velmi příjemná a rozhodně se nedala označit za nudnou. Expřítel byl nejprve mými požadavky trochu zaskočen, ale když jsem si plákla, že nevím, co mám dělat a že je opravdu jediný, na koho se můžu spolehnout, situace se změnila. Opravy byly provedeny, já jsem dle předem připraveného scénáře jen obdivovala a chválila. A bylo hotovo. Jo, vlastně ještě pusa na tvář za odměnu.
Zjištění: když se budu ještě dál snažit a učit, můžu využívat úsluh mužů ještě v tomhle životě, protože co kdybych se v tom příštím narodila třeba jako želva…
