Kamarádka mi poslala fotografii z mobilu, z níž jsem na první pohled nepochopila, na co přesně se snažila zaostřit. Pak mi to došlo. Na obrázku byla kupka oblečení. Takový ten balíček, který vznikne, když muž u postele vystoupí z džín, slipů i ponožek najednou. „Není to roztomilý?“ připsala ještě Karolína k fotce. Chápu, kam mířila – několik let žila s mužem, který se k ní nechoval hezky. Takže jí normální chlapské výrobní vady připadají roztomilé. Chápu ji. Já jsem totiž kolikrát byla ráda, když můj bývalý muž vůbec dorazil domů.

Romantika není všechno

A tak dneska – nepřeháním – s úsměvem odnosím z ložnice přítelovo špinavé oblečení, zatímco on se snaží mému synovi vysvětlit, jak se dělí zlomky. Netrápí mě ani to, že si přítel nepamatuje datum mých narozenin. Bývalý manžel si ho pamatoval výborně. Vždycky mi nakoupil nějaké šperky, případně knihy o malování a malířské potřeby, protože chtěl, abych se stala výtvarnicí. Proč? No přece že mu tak budu více imponovat. Pak snad není tak těžké pochopit, že mi dnes nevadí, když si jdu s přítelem svůj dárek vybrat a koupit osobně. Někdo by mohl říct, že je to jasná rezignace, bez špetky romantiky k tomu. Ale mně je sedmatřicet a nechci si nalhávat, že když mi exmanžel nosil pugéty milovaných tulipánů, bylo to romantické. Protože nebylo, nebo možná kdysi na začátku. Pak už jsem si musela přiznat, že ani plné vázy nezakryjí, že víc a víc vysedává v hospodě a že by mi bylo milejší, kdyby místo kytky koupené cestou z piva pořídil potřebný nákup.

Celý článek si přečtete v srpnové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek