Alfy jsou frajeři a machři, přirozeně dominují, vyzařují spousty sebevědomí a mužnosti, vztah s nimi je plný vášní, ovšem jako s partnery s nimi bývá kříž. Bety jsou poklidní kamarádi, ochotní dělit se s námi o každodenní povinnosti kolem domácnosti a dětí, jenže soužití s nimi zase trochu zavání nudou. Kterého z nich si ale vybrat? Nebo tyhle stereotypní představy ve skutečnosti neplatí a všechno je jinak?

Nepatřím do škatulky

Vybavuje se mi, jak jedna známá prohlásila: „Mužský spadaj do dvou kategorií. Buď smrděj a doma furt mlčej jako tvůj táta, nebo tě chápou, ale pak jsou to slaboši a ukňouranci.“ Pokládám to za docela výstižnou, i když trochu ostrou definici alf a bet.
Sama v tom mám dost jasno: dávám přednost mužům typu beta. Na alfy jsem vždycky reagovala instinktivně negativně, asi jsem měla strach ze zotročení, utlačení, vtěsnání do tradičně ženských (hrůza!) škatulek. Jen jednou jsem to v mládí zkusila, ale ta doplňující ženská role mi vůbec nešla. „To snad nemyslí vážně, dělá si legraci, nebo co?“ napadalo mě, když jsme v parku třeba potkali partičku výrostků a on hned zaujal útočný postoj a utrousil ke mně, jakým že chvatem z karate by je dokázal okamžitě zneškodnit, kdyby se mu zachtělo. Ne, nebylo to pro mě ani v nejmenším neodolatelné.

Celý článek si přečtěte v srpnové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek