Po čtyřicítce bláhová, naivní, no spíš úplně pitomá. Tak si teď připadám. A to jsem si myslela, že si my dvě (má dcera a já) uděláme výlet do malého okresního města jen kousek od toho, kde ona tráví kus prázdnin, vyplníme formulář, zazubíme se do objektivu, a doklad, který otevře dveře světovým zážitkům, bude náš. Svatá prostoto!
Nene, u nás to nejde, řekli mi tam. Musíte tam, kde bydlíte.
Bezva.
Nene, u nás to nejde, řekli mi tam, kde bydlím (v malé obci kousek u Prahy). Musíte do Prahy. Ale tam už v srpnu nebudou, takže do Brandýsa.
Aha. Jasně. Co potřebuju?
Rodný list dítěte, rodný list rodičů a osvědčení o státním občanství dítěte.
Ouha, ouha. Rodný list dcery leží na soudu.
Volám na soud: No, dali bychom vám ho, ale váš spis je teď na kraji, takže si dojeďte tam.
Volám na ‚kraj‘: Znáte spisovou značku? No jasně že jo. Ale ne tu první, tu naši! Bože, tu neznám…
Odkládám proceduru ad acta, lépe řečeno na druhý den, a vrhám se na kauzu ‚osvědčení‘: Přineste rodný list dítěte (jojo, už se na tom pracuje, ale jde to ztuha) a rodné listy rodičů nebo oddací list. Hm, tak oddaní jsme nebyli a s otcem své dcery nežiju. Neumím si představit, jak z něj mámím rodný list. A mimochodem, kde je ten můj, já, vyhlášený lejstrový bordelář, netuším. Mami, pomoc! (U nás ho nemáš, holčičko.)
A pak přiveďte dceru určitě s sebou, doráží mě ranou, která rozhodně není z milosti, docela vlídná paní na pasovém. Auu, dcera je sto padesát kilometrů daleko u babičky, protože její matka pracuje a obchází úřady.
Auu, auu, auuu, jedeme za měsíc a kousek. Když najdu svůj rodný list, vyloudím ze soudu dceřin, z úřadu lejstro, že je Češka, dovleču ji na pasové oddělení, zaplatím… Tak mi držte palce, prosím.
Já se totiž strašně těším.  

Tisk článku | Poslat článek