Knížka, kterou jsem si sám koupil

Kněz Zbigniew Czendlik

Všechny zásadní věci v životě jsem si koupil sám. Jen málo lidí totiž odhadne, co opravdu chcete. Tohle vydání Malého prince jsem si pořídil, když mi bylo čtyřiadvacet. Jako povinná četba ve škole mě kniha neoslovila, ale později jsem si k ní našel cestu a od té doby jsem ji četl asi padesátkrát. Líbí se mi kapitola o ochočení, o tom, jak jsme zodpovědní za to, co k sobě připoutáme. Jako kněz se s tím totiž stále potýkám. Lidé ke mně mají velmi důvěrný vztah, ale já si musím udržet odstup a dávat pozor, abych je k sobě nepřipoutal. Musím umět lidi podržet, ale nesmím je stále držet za ruku. Učím se to i díky Malému princi.

MŮJ RITUÁL: Každé ráno si řeknu: „Pane Bože, jsem rád, že jsem na tomhle světě.“ Pokřižuji se a poděkuji. A večer také poděkuji, i když třeba den vůbec za nic nestál. Jsem totiž přesvědčen, že nás obohacuje vše, co se nám stane, tedy dobré i zlé. Štěstí je věc nazírání – nesmíte koukat nahoru, ale dolů, to znamená, nechtějte pořád víc, ale spokojte se s málem. Spousta lidí si říká – nemám dům, chtěl bych jiné auto… Čím víc máme, tím víc chceme. Dobré je říct si: nejsem hladový, netrpím žízní a setkávám se se zajímavými lidmi. Takže jsem přece šťastný člověk!

O tom, co nosí štěstí zpěvačce Báře Basikové nebo kuchaři Romanu Vaňkovi, si přečtěte v srpnové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek