Do důchodu v poklusu a s jazykem na vestě (a ještě zbrocená potem)
Když byla moje matka tak stará jako já, byla už spokojená důchodkyně (budiž jí to přáno). Upřímně – nějak si neumím představit, že už bych byla v důchodu, ale zase na druhou stranu „měla bych svý jistý“. Ale zkrátka v důchodu nejsem, ani do něj v dohledné době nepůjdu, což mi zase tolik nevadí. Jenomže s posunutým odchodem do důchodu se dostávám do situace, kdy…
|
|
a) …jsem zaměstnaná a pracovní tempo je přece jen trochu jiné než za našich rodičů (a navíc mám svoji práci ráda).
b) …jsem dcera své matky, měla bych se o ni tedy starat (a taky ji mám ráda).
c) …jsem matka, dětí sice dospělých, ale přece jen občas pomoc potřebují, a hlavně – chci se s nimi vídat (a ráda je mám pochopitelně taky).
d) …jsem taky babička, a tady není o čem mluvit (či psát) – chci si užívat vnoučata, protože mi je s nimi hezky a – no ráda je mám taky.
Ale nějak se dostávám do logistických problémů – jak to mám sakra všechno skloubit? V práci jsem devět a více hodin, matka bydlí sto deset kilometrů daleko, děti jsou trochu rozeseté po světě, k vnoučatům to mám hodinu cesty. A to jsem vlastně ještě zapomněla na svoji devadesátiletou tchyni.
Pro svoji matku jsem pořád mladá, takže plná sil, jak jinak. Pro svoje děti jsem pořád matka, takže vlastně v poho a plná sil, v práci přece nemůžu říct, že jsem unavená, a že bych tedy dneska tak trochu nepracovala a přišla třeba až pozítří. A vnoučat se nevzdám.
A tak jsem si tuhle postěžovala své nejlepší kamarádce psycholožce, shodou okolností externí spolupracovnici časopisu Marianne. Ta se na rozdíl ode mě zaradovala, že má námět na Rodinnou strategii do časopisu. Já jsem tím pádem pustila problém na chvíli z hlavy (víkend jsem pak strávila u své matky na chalupě, a to současně se svou dcerou, zetěm a vnoučaty, v neděli večer jsem se hodně těšila na tichý, mlčenlivý a poslušný počítač a příjemný pracovní kolektiv) a počkám si, až mi kamarádka na stránky časopisu napíše manuál. A doufám, že to bude brzy.
