JAK POZNÁM, ŽE JE MÉ DÍTĚ DYS?

Specifické poruchy učení jsou velkým problémem pro děti, jejich rodiče i pro pedagogy. Moc se o tom ví, moc se o tom mluví, ale málokdo si to umí představit. Mám v péči hodně dětí s poruchami učení. Milan příšerně čte, téměř nesrozumitelně, naštěstí si všechno pamatuje, Míša neslyší dlouhé a krátké, měkké a tvrdé slabiky. Martin škrábe jako kocour, se svým temperamentem to není schopen uhlídat. Šarlotka neumí hodiny, nechápe prázdniny, matika je pro ni jen soubor nicneříkajících čísel. Nancy je prý nešikovná, po koupání si klidně oblékne špinavé ponožky a často něco rozbije.

Pochopila jsem, až když jsem ji viděla mýt hrneček po čaji… Jsou to všechno děti inteligentní, snaživé a s dobrou péčí rodiny. Ale také s dyslexií, dysortografií, dysgrafií, dyskalkulií a dyspraxií. Děti se snaží, trápí, za své neschopnosti se stydí. Proč jim nikdo neřekne: „Co si z toho děláš? Já zas neumím svíčkovou, řídit auto, vyjít s lidmi. Hlavně že jsi zdravý, férový, kamarádský a že umíš to a to…“

PRAVÁ, NEBO LEVÁ?

Abyste pochopili, v čem má dítě problém, zamyslete se, co nejde v životě vám. Pletete si pravou a levou stranu? Musíte dlouho přemýšlet, co je tílko a co nátělník?

Já jsem kupříkladu vyhraněný pravák. Dojdu ke dveřím, v pravé ruce nákupní tašku a levou odemykám. Nikdy se mi to nepodaří. Vztekle pokládám tašku na zem a klíč musí do pravačky. Takže já jsem pro maximální ohledy a totéž doporučuju vám. To, co se nedá napravit, to se musí nahradit něčím jiným. Vždyť člověka s ochrnutýma nohama posadíme na vozíček a nikoho by nenapadlo ho dovést ke schodům a trvat na tom, aby si vyšlápl do patra.

Jenže škola i my nutíme ‚dysděti‘, aby psaly diktáty, četly před třídou, počítaly zlomky a procenta. Proč? Máme počítače, zvukové nosiče a kalkulačky. Jděte s dítětem do poradny a pak si promluvte s jeho učiteli. Nakupte pomůcky a stůjte při něm. I s ‚dys‘ se dá vystudovat vysoká. Jen to chce pomáhat na všech frontách. A když to nepůjde jinak, učit se s ním i na maturu.

Tisk článku | Poslat článek