Já sama nejsem velký milovník vody. Nevybudovala jsem si k ní nikdy příliš vřelý vztah kvůli nutnosti nosit v její blízkosti plavky, které absolutně neodpovídají mé představě o vhodném oděvu pro moji postavu. Vždycky jsem byla trochu rozměrnější a prsa mi začala růst ve dvanácti, kdy jsem je, obklopena křehkými spolužačkami s propadlými hrudníčky, zrovna radostně nevítala. Mou celoživotní snahou zkrátka bylo se zakrýt, nikoli se odhalovat v obepnutém minioblečku.

Pro synův zdárný psychomotorický rozvoj jsem se rozhodla dát vodě šanci a odhodlaně, s radostí a miminem v náručí se vrhnout do bazénu. (Že jsem v plaveckém kurzu pro kojence očekávala ženy-matky s trochou těch přebytečných kil navíc, nebudu popírat.)

Vstoupila jsem do šatny, v níž bylo 30 °C, a zpotila jsem se. U přebalovacích pultů stály dvě matky. Obě měly dvoudílné plavky, přičemž mezi horním a spodním dílem nebyl k nalezení ani gram tuku. Povzdychla jsem si, ale dlouho mě to netrápilo. Začínám se totiž pekelně soustředit na organizaci příprav sebe a dítěte k plavbě. Svléknout mimino, obléknout mu plenkoplavky (pruhovaný Nemo dopředu, želva dozadu?). Svléknout sebe, vcucnout se do plavek. S dítětem v náručí nacpat svlečené věci do tašky a pak do skříňky opodál. Dle instrukcí vylepených všude po stěnách je čas na hygienu. Mydlit se pod sprchou s půlročním dítětem v náručí a nezabít ho pádem na kachličky považuji za jeden ze svých největších dosavadních mateřských úspěchů. Sterilní matka odchází k bazénu.

Veselá instruktorka vítá děti a matkám zadává úkol vymyslet si potápěcí signál, který dítěti naznačí, že nemá dýchat, jinak se utopí. Ostatní zcela připravené matky ze sebe chrlí „Toníčku, žabička! Janičko, vodníček! Kájo, rybička!“ Já potupně přejímám instruktorkou nabízené „Jáchyme, žbluňk!“

Začíná zábava. Kalamajka mik mik mik, oženil se kominík. Za sebou jako husí hejno chodíme okolo bazénu a s dětmi v náručí zpíváme lidové písně. Já jsem malý šroubeček, vyvrtám si vroubeček – opakuji po instruktorce a zavrtávám syna do vody. Ten je zprvu konsternován nezvyklou aktivitou a nechá sebou ve vodě cloumat. Po deseti minutách mu dojde trpělivost a začíná ječet. Matky ostatních plavců se po mně dívají a jedna, jejíž dítě taktéž hlasitě projevuje nevoli, na můj chápavý úsměv odpoví, že její Toníček pláče, jenom když slyší brečet jiné dítě (tedy to moje). Chtěla jsem jí odpovědět, že měla jít s Toníčkem raději do šachového kroužku, ale polkla jsem to. Po zbytek lekce držím Jáchyma natěsno v náručí a pouze sleduji, jak se ostatní děti nechávají ochotně máchat jako prádlo, které spadlo našim dětem do bláta, když honila koťata. Po skončení prožívám v šatně další dobrodružství s hledáním, svlékáním, oblékáním a nakonec ověšena taškami, s řvoucím dítětem a mokrými vlasy prchám.

(Psala jsem svou zkušenost kolegyni z práce a její odpověď potvrdila mé obavy. V e-mailu stálo: Plavání je voser roku!)

Kdyby to byla vzorová lekce, nikdy by mě tam už nespatřili. Měla jsem to ale zaplacené, přišla jsem tedy i příště. Po pěti probrečených lekcích Jáchym pochopil, že celou akci podnikáme pro jeho zábavu, a začal se bavit. A klouzat z kraje do vody. Cákat nohama a rukama. Okusovat plavací hračky. Plavat s korkovým pásem. Potápět se skoro jako lovec perel. Nakonec to nebylo tak strašné. Máme z toho video a pár fotografií za pěkných 600 Kč…

Víc než za prospěšnou sportovní aktivitu pro nejmenší považuji plavání kojenců za zájmový kroužek, který z matek jednou týdně za nemalý peníz na část odpoledne sejme starost o dělání zábavy, rozšíří dítěti obzory a naučí ho reagovat na kontakt s vodou. Komu se ale nechce, ať se do něj nenutí. Myslím, že nemusíme brát všechno, co se nabízí, a i bez kurzu plavání se dá raným dětstvím proplout pohodlně a šťastně…

 
 

Tisk článku | Poslat článek