Vládly alespoň donedávna. Teď je situace trochu jiná. My, obyvatelé malého panelového domu jsme se stali rukojmími (lepší výraz mě nenapadá) – jeden z našich sousedů se rozhodl, že nás ostatní použije jako rukojmí pro řešení svých sporů se sousedy bydlícími pod ním. Od nich mu totiž jde do jeho bytu cigaretový kouř. A protože jeho obyvatelé nepochopili dobře míněnou radu, že kouření škodí zdraví, a nechtějí se nechat svým o patro výš bydlícím sousedem ve své kuřácké vášni omezovat, je mezi nimi, a vlastně mezi námi, spor. A aby to nebylo líto nám ostatním, kterých se tahle výměna názorů bezprostředně nedotýká, usoudil nespokojený soused, že se podělí. A tak svoji nespokojenost s cigaretovým kouřem ve svém bytě (tedy taky bych z této skutečnosti asi nejásala) vyjadřuje tím, že buší. Buší v cca dvacetiminutových intervalech – snad něčím kovovým, snad do topení. Dnes (neděle) začaly hlasité protesty už v šest hodin ráno. Ale už jsem si zvykla, vnímala jsem je jen tak v polospánku (konec nastal někdy okolo osmé ráno).  
Když jsem pak uvažovala o tom, co vlastně se od nás čeká, napadlo mě několik možností – od nikotinových náplastí pro kuřáky dole přes fyzické násilí spáchané na obou zúčastněných stranách až po napsání jakési stížnosti kamkoli. Ale nic konstruktivního a smysluplného. Takže vlastně nevím. Situace trvá druhý týden…

Vypadá to, že se z hlasitých projevů stane takový náš panelákový folklor, nikdo ho nebude vnímat a zůstane jen pocit nespokojenosti a ukřivděnosti jeho autora. A jeden nevyřešený spor.

Tisk článku | Poslat článek