Makléř byl sympatický, sešli jsme se u nás před domem, a než jsme spolu vyšli do našeho (posledního) patra, stačil mi vyjmenovat několik málo zásadních věcí, které významně ovlivní prodejní cenu našeho bytu. Směrem dolů.

Při vlastní prohlídce bytu ve výčtu pokračoval – není tady výtah, jste poslední patro, trochu tady zatéká (troufla jsem si připomenout, že právě začíná celková rekonstrukce celého objektu, na to makléř opáčil, že případný kupec tady bude muset přečkat zhoršené bydlení po dobu rekonstrukce), přistávají tady letadla (já – ale nejsou skoro slyšet), blízkost hlavní ulice (já – je přece za ochranným valem a máme plastová okna), jo kdybyste byli o dva domy níž, to by byla jiná, tam jsou ty garáže jako protihluková ochrana, no výhled je tady docela příjemný (já – koukáme do Divoké Šárky, v zimě jsou i srnky na poli vidět, krása, pro prodej nedůležité), ta koupelna, ta je pěkná, ale jinak… a ty poplatky tady máte opravdu vysoké, i když byt je velký (já – to ta rekonstrukce).

Každým okamžikem jsem přicházela o iluze, až dosud jsem se totiž na náš byt asi dívala úplně špatným pohledem. Můj citový vztah k němu pravděpodobně není pro rozumný prodej důležitý. Realita byla horší, než jsem čekala.

Dohodli jsme se, že v realitní kanceláři dají hlavy dohromady a že mi sympatický makléř zavolá jimi navrhovanou cenu. A tak jsem v očekávání. Zatím chodím po bytě a koukám na něj jinýma očima. Vlastně se spíš snažím. A doufám, že stejný úhel pohledu budou mít i ostatní prodávající, budu totiž muset koupit byt nový.

Tisk článku | Poslat článek