Jasně, víme o tisíci a jednom ‚prohřešku‘, které na nás muž obecný – aniž by si s tím moc lámal hlavu – dennodenně páchá. Obecně se těmto prohřeškům říká mužské vlastnosti. Známe je všechny. Namátkou z jejich oblíbeného repertoáru: Poslouchají nás, když jim nemáme co vyprávět (když jim chceme něco vyprávět, neslyší). Nelžou, a to bohužel ani když je pravda bolestná. Jsou velkorysí, ovšem jen pokud je uctíváme jako zářivé bůžky. Mohou se přetrhnout, dokud u nás nemají nic jisté. Máme je prostě prokouknuté rentgenovýma očima a pak je víceméně pobouřeně probíráme (drbeme) s kamarádkami u vína. Mám ale zprávu, která nás trochu zahanbí. Když se totiž na rozčilující vlastnosti mužů podíváme pod lupou a se smířlivou snahou zbořit mýty, uvidíme, že jsme jim podobné víc, než si často umíme připustit. Jak moc se tedy od tvora jménem muž obecný lišíme?

Jen drobnosti

Jen několik rozdílů je mezi mužem a ženou vrozených nebo daných evolucí. Odhlédněme od těch ve vzhledu a podívejme se na mozek: přibližně devadesát procent propojení mezi nervovými buňkami se vyvíjí v prvních letech života a poté se strukturují až do puberty. Pro chování jsou tedy zkušenosti a výchova přinejmenším stejně důležité jako geny. „Společných rysů spojujících obě pohlaví je významně více než rozdílů,“ říká biopsycholog Markus Hausmann z univerzity v Bochumi. I z výzkumu americké psycholožky a sexuoložky Janet Hydeové vyplynulo, že rozdíly mezi mužem a ženou jsou prý minimální. Ženy nevykazují agresivitu, nejsou tak přístupné vztahům na jednu noc a méně často masturbují. Víc rozdílů Janet Hydeová nedokázala. Přesto dennodenně muže a ženy rozdělujeme na základě zažitých předsudků.

Jak je to ve skutečnosti s mýty, které jsou o mužích známé, si přečtěte v říjnové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek