A ten poslední? Volám matce, jak se má, po krátké, téměř povinné úvodní konverzaci přichází z její strany opět záludná otázka – zda si myslím, že v tom, co mi říkala o problémech na chalupě, měla ve všem pravdu. Zapomněla jsem na to, že jsme se s kamarádkou psycholožkou již několikrát bavily o tom, že je lepší mamince v odpovědi zalhat, že nás to nic nestojí a že je pak klid a maminky jsou spokojené. Zapomněla, a odpověděla pravdivě. Nemyslím. A bylo zle…

Nenásledovala otázka, proč že si to myslím, ale přišly výtky a litanie, že je to největší potupa, jaké se jí ode mě dostalo, že jí nevěřím… Mrzelo mě to, a mrzí mě to pořád. Nemyslím si, že bych byla tak špatná dcera, neměla o matku zájem, nesnažila se jí pomoct. Jen k sobě nějak nemůžeme najít cestu.

A co je ještě horší – obávám se, že se maminka dostává do stadia, kdy má pocit, že ona jedna jediná je nejlepší a že na ni číhá nebezpečí ze všech stran, že jí všichni chtějí ublížit, okrást, zničit. A tady opravdu nevím, co s tím, odbornou pomoc odmítne, protože ji přece nepotřebuje (protože má pravdu), a já sama jí asi pomoct nedokážu.

Jen doufám, že se svými dětmi nikdy nebudu mít takhle problematický vztah. I když jim určitě jdu občas na nervy a ony mě taky někdy naštvou, máme se rády a zatím jsme spolu vycházely dobře (už jsou to dospělé ženské). A taky doufám, že až už nad sebou začnu ztrácet kontrolu (což asi nebude dlouho trvat), že budu mít ještě alespoň zbytečky zdravého rozumu a budu akceptovat jistě dobře míněné rady svých holek a taky vnuků, abych se nestala postrachem pro své okolí. Třeba se to povede.

Tisk článku | Poslat článek