Seděli jsme ve spisovatelově oblíbené restauraci hotelu Union a Arnošt mi vyprávěl o vzniku své novely Propast. Je to román jedné vteřiny o pádu vojáka na dno rokliny, kam smrt přichází v podobě snové krásky… Právě nám donesli jemně krémovou bramboračku s hříbky. Arnošt ponořil do talíře lžíci, ztišil hlas, aby nás okolní hosté neslyšeli, a řekl: „Víš, musím do jedné knížky napsat, jak to ženám chutná…“ Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí.

Cítila jsem, jak rudnu, zatímco Arnošt mi svěřoval, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.
„Je to sladký, slaný nebo hořký?“
„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky, nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.
„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“
„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“
„K čemu bys to přiblížila?“
„Barvou snad k perleti.“
„Jako by to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“
„Se smetanou, zeleným banánem…“
„Pocem, ty seš potvora.“
„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale
jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“
„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“

Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný, a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.
Povídka Arnošta Lustiga pro Magazín DNES, 12. srpna 2010

Celý rozhovor si přečtěte v listopadové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek