Jáchym dorostl do věku, který si žádá obohatit mléčný jídelníček o další druh potravy.
Vaření patří mezi mé oblíbené činnosti, takže jsem plánovala, že i v případě dětských příkrmů ho budu preferovat před kupováním skleniček. Při čtení materiálů o výživě jsem se ale dozvěděla netušené hrůzy o kupované zelenině. Postřiky, dusitany, plísně, těžké kovy. „Opravdu tím chcete krmit své dítě?“ ptaly se mě brožury. „Víte, že ani bio není jistota?“ nahlodávaly mou odhodlanost.

Částečně jsem podlehla. Zakoupila jsem pár zeleninových příkrmů a střídala, případně kombinovala je s doma uvařenými. Syn poslušně pozřel všechno, co jsem mu podstrčila. Já ale moc spokojená nebyla. Hlavou mi vrtaly tajuplné kulinářské záhady. Proč doma uvařená brokolice chutná jako brokolice, kdežto ta kupovaná jako houbička na nádobí? Proč se do směsi ‚zahrádkové zeleniny‘ přidává ovocná šťáva? A jak je možné, že sklenička brambora-cuketa-telecí chutná úplně stejně jako sklenička brambora-fenykl-krůtí?

Zvažovala jsem, jestli chci krmit dítě jídlem, nebo hmotou. Poté, co ze synka vyletěl po pěti hodinách nestrávený skleničkový špenát, jsem se definitivně rozhodla pro první možnost. Chlapečkovy chuťové buňky si alespoň přijdou na své a do života půjde vybaven informací, že cuketa a fenykl chutnají jinak. Že když se vaří, tak to doma voní. A taky že za hotovým jídlem je čas a práce a má se k němu podle toho chovat. Například ho neházet na zem a nematlat po židli (tato část nabývání vědomostí je zatím v procesu).

Zkrátka a dobře, v souboji sporák vs. sklenička jsem se postavila na stranu (tedy spíš ke) sporáku. Abych si tu ale nehrála na kuchtičku roku, dodávám vzápětí, že někdy velice ráda vyměním fanouškovskou šálu. Na chatě s probíjejícím jednoplotýnkovým vařičem jsem skleničky vzývala do nebes. Občas nestíhám a nebo se mi prostě nechce. A po krušných nocích, kdy víc nespím, než spím, je cvaknutí víčka tím nejlibějším zvukem na světě, ať už je vevnitř cokoli…

Tisk článku | Poslat článek