Co se vztahů mezi mužem a ženou týče, tvrdím, že máme dobu očistce. Nikdo nevíme, čí jsme, všichni se potácíme jako těžkopádní opilí medvědi v emocionální kaši. A nemálo medvědů zakoplo a spadlo! Třeba ty šiky smutných osamělých žen. Dřív bych s nimi hlasitě láteřila, jak je to dneska samý nepoužitelný chlap – lhář, lenoch, nevěrník, prase nebo nevyléčitelný idiot.

Před časem se mi ale do rukou dostala geniální knížka s výstižným názvem Fuck & Go (Pomiluj a jdi) aneb Proč se muži nechtějí vázat a ženy si za to mohou samy od německé spisovatelky Ully Rhanové. Když jsem ji četla, vzpomněla jsem si na svoji kamarádku Jitku. Je to pěkná milá ženská, všechna čest. Atraktivní i sebevědomá. Ale s muži to neumí. Vlastně je to vždycky stejné: se svým novým objevem se domluví na večeři, povídají si, rozumějí si, atmosféra je uvolněná a chtějí se zase vidět. Paráda.

Jitka v namlouvacím ringu zahájí další kolo. S objevem se začnou scházet, tráví stále častěji společné chvíle, spí spolu, prostě se zdá, že si spolu rozumějí. „A je to,“ řekne si Jitka a chce zůstat. „To by bylo,“ řekne si muž – a zmizí. A teď kvíz pro vás: má Jitka opravdu smůlu na syčáky? No jasně! říkala jsem já. Nikoli – to tvrdí Ulla Rhanová. „Je to typická situace. A typická otázka pro svobodnou ženu dnes už dávno nezní ‚Kolik žabáků musím políbit, než přijde ten pravý?‘, ale ‚Proč skáčou zakletí princové jako o závod zpátky do rybníka, sotva se posadím na břeh?‘“ Nemusíme se starat o to, jestli se o nás budou muži ucházet – to je jejich přirozenost. Ale samy budeme muset udělat víc než dosud pro to, aby chtěli ZŮSTAT. Protože to je dneska zase proti jejich přirozenosti.

Proč je třeba zamést si před vlastním prahem, si přečtěte v listopadové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek