Díky tradicím v sobě máme zakořeněnou představu, jak má všechno vzorově vypadat: mladý pár uzavře na celý život sňatek, jehož smyslem je zplodit děti a vytvořit stabilní rodinu. S rozpadem tradičních modelů jsou ale naše partnerské vztahy stále pestřejší. Někteří lidé vstupují do manželství s tím, že děti vůbec neplánují; buď je prostě nechtějí, nebo třeba kvůli pokročilejšímu věku a kvůli tomu, že už je měli v předchozích vztazích. A řada z nás netouží uzavírat manželství vůbec, a přesto máme dlouhodobé pevné vztahy, s dětmi i bez nich. Jak to tedy je? Kde a v čem hledat ten základní tmel, působící, že vztahy vydrží?

Děti a partnerství

Znala jsem dvojici osmdesátníků, kteří se spolu vydali na radnici uzavřít sňatek a upřímně je pobavilo,
když měli podepsat prohlášení o tom, jaké příjmení budou mít jejich společné děti. Tmelem jejich vztahu byl humor a chuť do života, který si ještě hodlali společně vychutnat. Sama jsem se vdávala přesně v době, kdy začala natáčet své Manželské etudy Helena Třeštíková. Tyhle dokumenty krásně ukazují, jak zásadně jinak všechno chodilo před pětadvaceti třiceti lety: sňatky se uzavíraly kvůli dětem, půlka mladých lidí se takzvaně musela brát a věk novomanželů byl na dnešní poměry neuvěřitelně nízký, často pod dvacet let. Model, kdy se do manželství vrhali nezralí lidé, samozřejmě často dopadal tak, že se jejich povahy začaly po pár letech velmi vzdalovat a všechno skončilo rozvodem. Pokud děti působily jako tmel, pak rozhodně nebyl moc pevný. Ale pokud spolu takoví lidé kvůli dětem zůstali, pak tím děti trpěly možná víc, než kdyby se jejich rodiče dokázali civilizovaně rozejít. Byla jsem vdaná třináct let a děti skutečně v tom vztahu jako tmel fungovaly. Šla jsem do toho z podobných důvodů jako v té době všichni. Společnost a dobová atmosféra člověka do manželství a rodičovství tlačily, a pokud jste zůstávali na ocet, byli jste absolutně nenormální, divní, vyřazovali jste se. V manželství jsem nijak zvlášť netrpěla ani nevybočovala. Tehdy bylo obvyklé mít manžela studeného čumáka a ženy si běžně notovaly, že mít na krku mužského je něco podobného jako si pořídit třetí dítě. V osmatřiceti letech, pár let po Listopadu, jsem z tohoto modelu vycouvala. Pochopila jsem, že všechno může být jinak, i když jsem kvůli rozvodu výčitky svědomí měla – právě kvůli dětem. Ale kdybych byla kvůli dětem v manželství zůstala, bylo by to jedině z pocitu povinnosti.

Jaké jsou vztahy bez dětí, si přečtěte v listopadové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek