Bojíme se všeho možného. Lékaři popsali na dvě stě padesát fobií, tedy strachů, které nemají rozumné vysvětlení. Hystericky řveme před pavouky, když vidíme myš, dokážeme se pověsit na okenní parapet, omdléváme hrůzou mezi regály hypermarketů. Mezi kuriózní fobie patří například strach z čísla šest a čtyři, sám ze sebe, z piva nebo ze svateb.

Většina z nás má své soukromé strachy, někdy menší a úsměvné, jindy velké a těžko zvladatelné, které z nás můžou udělat doslova duševní invalidy. Pokud dokážeme svůj strach překonat a jen nás při něm lechtá jemně uvnitř břicha, nic se neděje. Problém nastává ve chvíli, kdy nás strach ochromí, a hlavně když dostaneme strach ze strachu. Bojíme se, že se budeme bát. Ocitneme se v začarovaném kruhu, ze kterého vede klikatá cesta ven.

Bič nade mnou

Začnu příběhem čtyřicetileté Lenky. Několik měsíců žila ve stresu, měla problémy s dětmi, které se zhoršily ve škole, a ona i manžel byli velmi zaměstnaní. Lence se zdálo, že vůbec nic nestíhá.

Přišly hádky a po nich špatné spaní. „Měla jsem pocit, jako když za mnou někdo stojí s bičem a žene mě dopředu, nemám chvíli na oddech, když únavou upadnu, dostanu tím bičem přes záda. Budila jsem se v noci s pocitem, že se nemůžu nadechnout,“ vypráví. Pak přišel kolaps. Jela autem domů a už nedojela. „Udělalo se mi zle, ale tak zvláštně. Vlastně mi nic nebylo, nic mě nebolelo. Jen mi bušilo srdce, zatmívalo se mi před očima, potily se mi ruce. Připadalo mi, že najednou nejsem ve světě, jaký znám, ale okolí pozoruji jako film,“ říká. Vystoupila z auta, prošla se po parkovišti, vypila lahev vody a znovu sedla za volant. „Jenže špatně mi bylo pořád, stáhl se mi žaludek a začala jsem se třást,“ dodává. Musela znovu zastavit. Chtělo se jí zvracet. „Doslova jsem zpanikařila, myslela jsem si, že umírám,“ říká. Zavolala si záchranku. Dostala léky na nervy a vysvětlení, že nejde o nic výjimečného, byl to záchvat panické úzkosti. Prožije ho za život každý desátý člověk. Tak strašně se bála, až to cítila i na těle. Přitom nebylo čeho se bát.

„Zážitek byl pro mě tak nepříjemný, že jsem začala mít strach, že ho ještě někdy zažiju. A přestala jsem jezdit autem. Nejdřív jenom po té silnici, pak za hranicí našeho města a nakonec úplně,“ konstatuje Lenka.
„Je to typické chování. Má mnoho podob, ale jeden princip. V nějaké situaci prožijete tenhle velmi nepříjemný, byť život neohrožující stav, a začnete se všem podobným situacím vyhýbat,“ popisuje psychiatrička Gabriela Šivicová. Vedle jízdy autem se lidi nejčastěji bojí cestovat veřejnou dopravou, nakupovat ve velkých obchodních centrech, bojí se chodit do kin, divadel, restaurací, nedokážou nastoupit do výtahu, projet tunelem a tak dále.

Jak se snaží vyhýbat situacím, kdy jim není dobře (nebo si myslí, že by jim nemuselo být), mohou skončit tak, že se bojí vystrčit nos z bytu. „Jejich životní prostor se postupně zužuje a oni mohou v extrémních případech doslova zůstat přibití v posteli s peřinou přes hlavu, protože se prostě začnou bát úplně všeho,“ říká lékařka.

Co se při strachu děje v našem těle a jak proti němu bojovat, si přečtěte v listopadové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek