Vybírala jsem z nabídky nedalekého fitness centra. Aerobik nesnáším, protože jsem vždycky v sestavě o čtyři prvky zpátky. Body building mě vyděsil už názvem. Do hodiny něžného port de bras vycházejícího z baletu jsem si se svým rozměrným ztuhlým tělem netroufla vstoupit. Nijaká fyzická kondice a únava z probdělých nocí mi nedodala odvahy ani na spinning a podobné potivé divočiny. V seznamu bohužel nebyl žádný kurz s názvem Hubneme stlačováním reflexních bodů na chodidle a nenarazila jsem ani na Zeštíhlete spánkem na naší revoluční karimatce. Prověřená jóga mi přišla pro mé hubené cíle málo dynamická, tak jsem se nakonec přihlásila na power jógu.

Nevím, co jsem si myslela, že to přesně bude, ale myslela jsem si to rozhodně špatně. Při vstupu do místnosti mě pohled na ostatní cvičenky ubezpečil, že výběr sportu byl správný. Drobná štíhlá těla bez gramu tuku netrpělivě čekala na start. Postavila jsem se úplně dozadu a snažila se nemyslet na obraz v obřím zrcadle přede mnou. První pozdrav slunci jsem zvládla plynule s přehledem a bez zaváhání. Ten okamžitě navazující druhý taky, u třetího už jsem měla pocit, že bychom si pak mohly trochu odpočinout. Nic, jede se dál. Čtvrtý, sedmý, desátý. Vynechávám polohu psa a vypiju si všechnu vodu. Prosím, ať už je konec. Hodiny prozrazují, že od začátku lekce uběhlo 12 minut. Chci domů.

V duchu vzpomínám na dobu, kdy jsem aktivně sportovala, čtyřikrát týdně měla trénink a každé léto soustředění s pětifázovým denním režimem. A teď mám zemřít uprostřed zdravení slunce? Nikdy. Vzdát to a odejít? Taky nikdy. Sebrala jsem všechny síly a dozdravila to. Při závěrečném posilování jsem sice nezaťala ani pěst, natož břišní sval, ale sál jsem opustila s ostatními ženami. Byly zadýchané, asi jako když vynesete do čtvrtého patra tašku s nákupem. Já vypadala, že jsem vynesla na zádech klavír. „Ale vydržela jsem!“ pyšně jsem si říkala rozbolavělá se ploužíc domů.

Víckrát mě tam nikdo neviděl. Místo předvádění své neexistující kondice v hromadných lekcích jsem se přesunula do zadní části fitness centra. V koutě je běhací pás, před kterým se nestydím potit, funět a ani přejít do chůze, když už nemůžu. Nenavštěvuji ho tak často, jak by bylo třeba, takže mrňavé kalhoty zatím stále leží ve skříni. Jen tak se ven nepodívají, ale jednou, jednou do nich doběhnu!

Tisk článku | Poslat článek