A tak jsem tak trochu vyzvala kamarádku-psycholožku, aby pro mě a mně podobné šílené ženy vytvořila manuál. A čekala jsem. A dočkala jsem se. Po váhání, jak ho přetlumočit, jsem se rozhodla, že ho zveřejním celý (s laskavým svolením autorky, pochopitelně).

Z esemeskové komunikace

Já (již zmiňovaná psycholožka): Prohloubila jsi moji depresi. Nemám čas, nápady, elán. Byla jsem plavat a mám hlad, najíst se nemůžu, neb v těch plavkách zas tak štíhlá nejsem. Zítra musím po semináři koupit dvě skříně, naložit do auta…
Radka (autorka blogu): Ha ha, nepropadej depresi a koukej stvořit manuál, podle kterýho to všechno zvládnem.

Tady je:

Radku považuji za největší kamarádku na světě, ráda plním její přání, i když tohle byl spíš rozkaz.
Základní heslo zní zůstat sama sebou.
1. krok – Pokud již nemám děti školou povinné, jsem zodpovědná jen sama sobě.

2. krok – Napsat si seznam, co od života chci: chodit do práce a dělat kariéru, klid u televizních seriálů, sportovat, naučit se lyžovat, chodit do pěveckého sboru, omladit si šatník, dvakrát týdně vínko s kamarádkou, jednou týdně kino, jednou měsíčně divadlo, jednou za rok moře, spát sama, nebo s partnerem, nosit sexy prádlo, nebo ponožky do postele, učit se anglicky, chodit po horách, přestat se stýkat s tou, co už mě několik let využívá, nevařit teplé večeře, nebo dělat opulentní víkendové hody, založit si bylinkovou zahrádku, přestat se honit na zahradě, stejně to všechno sežerou slimáci, (ne)trápit se stereotypními řečmi své matky, polovinu platu odevzdávat dětem, nebo si šetřit na stáří, protože do tý vysněný Ameriky můžu jet i v sedmdesáti…

Na základě tohoto seznamu, který bude pochopitelně individuální a různě dlouhý, udělám rozhodnutí, a pak nastane to nejhorší.

3. krok – Poslechnout se, dodržet to. A to na sebe musí být ženská jako pes. Protože my jsme od přírody samaritánky, ochránkyně, obětavky. Jenže někdy neudělat ‚dobrý skutek‘ vyžaduje hodně síly.

1. Své matky milujeme, a pokud jsme si s nimi doteď něco nevyříkaly, už s tím nezačínejme. Nechme maminkám právo na jejich život s jejich manýry. Věčně leží u televize? Tahá kolečka na zahradě? Jsou to jejich seriály a jejich dřina. Nechme maminkám právo na jejich řeči, někdy trapné, někdy nespravedlivé. A připusťme si je do vědomí jen natolik, abychom něco významného nepřeslechly. Udělejme pro své matky jen to, na co máme síly a čas. A bez výčitek svědomí.

2. Své dcery a syny milujeme. Žijí podle toho, co po nás zdědili, co jsme je naučily, jakým jsme jim byly příkladem. Oni už teď jsou zodpovědní za sebe, my už za ně ne. A tak jim nenakupujme, nevařme polívky, nepřevážejme buchty přes kořeny. Neříkejme jim, že jim umyjeme okna, neptejme se, kolik si vydělávají. A proč? Protože bychom z nich a) dělaly pitomce, kteří si neumějí se životem poradit, b) naučily bychom je být vyčuránky, kteří z nás vytáhnou, co jim dovolíme, většinou peníze a síly. Nemluvě o tom, že nám taky nikdo nepomáhal, neradil ani nás nekontroloval. A jak jsme se povedly!  Nechme své potomky, ať sami dozrají a najdou svou cestu životem.

3. Svá vnoučata milujeme. A jen a pouze tady se můžeme obětovat do strhání těla. Protože vnoučata nám to vracejí. S nimi jsme zase mladé, krásné, chytré, obdivuhodné. A to už pro nás nikdo jiný neudělá.   

Radce se tenhle manuál asi líbit nebude. Mně se líbí, ale nevím, jestli se poslechnu. Uvidíme. Probereme to při kávě, na kterou si vždycky čas uděláme. A postěžujeme si. Protože u kamarádky zákaz stížností neplatí.

Tolik slova odbornice. Jejich autorkou je moje nejlepší kamarádka, psycholožka Laďka Lažová. Manuál se mi kupodivu líbí, zkouším se poslechnout, a začínám od toho jednoduššího – na víkend si beru vnoučata a budeme vařit (všichni dohromady), stavět lego, dopleteme svetřík pejskovi a budeme číst pohádky. A povídat si. Jak se poslechnu v ostatních bodech, to se uvidí, ale snažit se budu určitě (ona mě totiž bude kontrolovat, kamarádka psycholožka).

Tisk článku | Poslat článek