Laskavost je kamufláž
„Laskavost brání upřímnosti. Nemám ji rád,“ prohlásil před časem Jan Kraus. Zajímalo mě, jak moc vážně to myslel a jestli je podle něj upřímnost opravdu nade vše. Jste, pane Krausi, vždycky, za všech okolností a ke každému upřímný?
|
|
Ukázalo se, že jeho vztah k pravdě je zdravě vypočítavý, čímž se Jan Kraus občas stává téměř laskavým. Možná trochu i proti své vůli…
MARIANNE: Co máte proti laskavosti?
JAN KRAUS: Hlavně nemám rád ten zprofanovaný pojem ,laskavý český humor‘. Podívejte, když jsem odcházel z České televize, tak televize usoudila, že náš pořad nesplňuje požadavky typicky českého laskavého humoru. A já jsem tenkrát říkal: Ten typicky českej laskavej, to je Švejk, nebo Kafka, nebo co je ta česká laskavost? Ono je totiž málo cyničtějších národů, než jsou Češi. Logicky, poněvadž dějiny každé malé země jsou cynické. A Češi mají sympatickou inklinaci k určitému černému, ale humornému vidění. Ale určitě to není laskavé vidění. Češi taky vůbec laskaví nejsou, naopak jsou poměrně krutí. Pojem laskavost zaměňujeme s tím, že jsme k sobě takzvaně všichni hodní. Ale je to jen kamufláž, za kterou schováváme pravdu, protože ona ta pravda o nás může být taky velmi nelaskavá.
MARIANNE: Dokážete říct upřímně svému kolegovi herci, že hrál ten večer špatně?
JAN KRAUS: Já bych hned po představení nikdy nikomu neřekl, že to bylo špatné, spíš zdvořilostně konverzuju. Mezi herci se to řeší tím, že za ním po představení nepřijdete, z toho je mu jasné, že se vám to nelíbilo. Navíc to, že mně se to nelíbilo, považuju za čistě soukromou věc. Co baví mě, nemusí bavit jiného. Vždycky mě fascinuje určitý prototyp blba, který vám hodinu dokazuje, jak je váš pořad špatný. A já mu říkám – a proč se na to díváte? Tak to vypněte nebo si pusťte plyn, a nepouštějte si mě!
MARIANNE: Takže vám ta upřímnost, přímočarost drobet vadí…
JAN KRAUS: Úplná upřímnost je na úrovni duševní nemoci. Člověk, který říká ‚jsem upřímnej‘ a má to jako hlavní bod své existence, je nemocný. Upřímnost totiž není než otevřené sdělení o tom, co si myslíte, ale to ještě neznamená, že máte pravdu. To je jako otázka, co je taktní, a co není. Já bych taky v rámci upřímnosti mohl pronést: Madam, vy jste ale velmi stará! Tedy opravdu, to je obdivuhodné, jak jste nám za poslední roky zvrásněla! To je taky upřímnost.
MARIANNE: Jste v rámci možností upřímný ke svým nejbližším? Připravujete své syny o iluze ?
JAN KRAUS: Iluzí je zbaví život velmi rychle sám, k tomu nepotřebují mě. Já jsem se jim vždycky spíš snažil zvyšovat sebevědomí, protože to vám lidé později většinou spíš berou, než aby vám ho dávali. Ale možná jsem je malinko zbavoval iluzí v pracovních věcech. Když přijdou s nějakým nápadem, tak jim povím: ideál je to pěknej, ale těžko se realizuje, bejvá to trochu jinak, ale zkus to. Ale určitě jim neříkám: drž hubu a krok a dělej to jako všichni. Ale když má evidentně naivní představy…
MARIANNE: Například?
JAN KRAUS: David se zapřisáhl, že nebude nikdy v televizi zpívat na playback. A já ho jemně upozornil, že to bude asi problém. A vidíte, už na playback zpíval.
MARIANNE: Někde jste prohlásil, že o člověku rozhoduje z devadesáti procent genetika a z deseti procent výchova. Co představuje těch deset procent?
JAN KRAUS: Výchova je kulturní nadstavba, řekl bych. Rasismus, fašismus, umění, dějiny… V tomhle vás může výchova trochu ovlivnit, ale jinak je člověk hotový.
MARIANNE: Takže když si například denně čistím zuby, zdědila jsem to po babičce?
JAN KRAUS: Přesně tak. To, jestli je člověk čistotný, je víc věcí genů než výchovy. Když budete dítě denně nutit (což děláme všichni), aby si čistilo zuby, nedonutíte ho k tomu, aby to dělalo také dobrovolně. Znám spoustu lidí, kteří nejsou moc čistotní, a věřte tomu, že 90 % z nich bylo vychováváno k čistotnosti.
MARIANNE: S tímhle přístupem k výchově vás musí syn Jáchym zbožňovat.
JAN KRAUS: Já jsem úplný boží miláček! Zatímco mně Jáchym vyjadřuje bezmeznou důvěru, Ivana na něj musí být přísná a snažit se ho vychovávat, protože jinak by ji zadupal do země. On má v sobě geneticky dáno, že mámu provokuje, a mě ne.
MARIANNE: Skládáte své partnerce komplimenty? Třeba když dobře uvaří…
JAN KRAUS: To je tak řídký jev, že skládám obrovské komplimenty! Ale umím poděkovat i za chleba s máslem a říct, že jsem si pochutnal. Ivana dělá náročnou práci, takže moc nevaří a na úklid domácnosti máme paní, která to dělá dobře, ráda a za peníze. Ženám skládám komplimenty strašně rád.
MARIANNE: Jak to máte vůbec doma rozdělené, když vaše partnerka nevládne zrovna kuchyni?
JAN KRAUS: Máme to velmi dobře rozdělené a nemuseli jsme se kvůli tomu nikdy dohadovat. Třeba úřady zařizuju jenom já. Když bude obchodní jednání, které se bude týkat nás dvou, bude to na mně. Na druhou stranu globální koncept Jáchymovy výchovy má na starosti výhradně Ivana.
MARIANNE: A nikdy se nehádáte o to, kdo má co udělat?
JAN KRAUS: Ne. To je i tím, že jsme se našli v době, kdy jsme byli už hotové osobnosti. S mou ženou Janou jsme spolu byli od pětadvaceti let a spolu jsme se nějak vyvíjeli, až jsme se pak vyvinuli tak, že jsme s tím měli, řekněme, určitý problém. Nebyla v tom hysterie, ale určitý problém nám to dělalo. A tak jsme se s tím vyrovnali velmi komfortně a z mileneckého vztahu jsme přešli do přátelského. S Ivanou jsem se potkal v době, kdy já už jsem byl hotový člověk a ona taky, takže to dohromady fungovalo líp.
MARIANNE: Prý je vám nevěra sympatičtější než americké puritánství. Je s podivem, že navzdory takovým nepopulárním výrokům s vámi vaše ženy vydrží dlouho. Co je na vás tak výjimečného?
JAN KRAUS: To je dáno nízkou kvalitou chlapů v okolí. Víte, žena je jako subjekt na trhu. Jde v podstatě o nabídku a poptávku. Ona má nějaké nápadníky, a to je ta nabídka, ze které si vybírá. Čím je žena pěknější, tím je nabídka větší. Proto ta pěkná žena má jiné uvažování než ta méně pěkná, která má nabídku menší. Nejenže té pěkné to posiluje sebevědomí, ale ona má taky větší přehled. Čili dosáhnout úspěchu u pěkné ženy je těžší, protože chlap ví, že se účastní konkursního řízení jako jeden z mnoha. No a jestliže si vás vybere a je schopná s vámi být, tak jenom proto, že ti ostatní byli horší.
MARIANNE: Málokterý chlap, ať už vypadá jakkoli, zůstane sám. Čím to, že je mnohem víc osamělých žen?
JAN KRAUS: Žen je celkově víc. Čili tam už vzniká ta nevýhoda. Žena má od svých patnácti do pětadvaceti let také nepoměrně lepší život než stejně starý kluk. Ona má v tomhle věku daleko víc šancí a společenského vyžití, muži po ní touží, líbí se jim, a oni jsou také kvůli ní ochotní udělat cokoli. Kdežto stejně starý kluk má problém holku vůbec oslovit. Já si to pamatuju, pro ně jsem byl tenkrát idiot.
MARIANNE: Ženy jsou tedy ve výhodě do pětadvaceti. A co pak?
JAN KRAUS: Pak se to otočí, a tím se to srovná, takže nakonec vyjde spravedlivý výsledek. Chlap má svoje období a žena má svoje období. Chlap je na tom líp, když je starší, a žena, když je mladší.
MARIANNE: Chtěl byste si to vyměnit?
JAN KRAUS: Ne. Ale to neznamená, že si myslím, že jsou na tom ženy hůř. Jenom je mi jako mužskému mezi nimi dobře.
Jan Kraus se narodil roku 1953. Píše a živí se jako herec, moderátor, režisér, podnikatel a publicista. Se ženou Janou má dva syny, Davida a Adama. Současná partnerka, herečka Ivana Chýlková, je matkou jeho nejmladšího syna Jáchyma. Nedávno se k němu přihlásil čtvrtý syn Marek, o kterém dosud nevěděl.
Vydal knihu a DVD se svým pořadem Uvolněte se, prosím, který získal dvě ceny Elsa 2005 (za nejlepšího moderátora a nejzábavnější televizní pořad).
V listopadu měla v pražském divadle Kalich premiéru jeho nová jevištní talkshow Co jinde neuslyšíte .
MARIANNE: Co máte proti laskavosti?
JAN KRAUS: Hlavně nemám rád ten zprofanovaný pojem ,laskavý český humor‘. Podívejte, když jsem odcházel z České televize, tak televize usoudila, že náš pořad nesplňuje požadavky typicky českého laskavého humoru. A já jsem tenkrát říkal: Ten typicky českej laskavej, to je Švejk, nebo Kafka, nebo co je ta česká laskavost? Ono je totiž málo cyničtějších národů, než jsou Češi. Logicky, poněvadž dějiny každé malé země jsou cynické. A Češi mají sympatickou inklinaci k určitému černému, ale humornému vidění. Ale určitě to není laskavé vidění. Češi taky vůbec laskaví nejsou, naopak jsou poměrně krutí. Pojem laskavost zaměňujeme s tím, že jsme k sobě takzvaně všichni hodní. Ale je to jen kamufláž, za kterou schováváme pravdu, protože ona ta pravda o nás může být taky velmi nelaskavá.
MARIANNE: Dokážete říct upřímně svému kolegovi herci, že hrál ten večer špatně?
JAN KRAUS: Já bych hned po představení nikdy nikomu neřekl, že to bylo špatné, spíš zdvořilostně konverzuju. Mezi herci se to řeší tím, že za ním po představení nepřijdete, z toho je mu jasné, že se vám to nelíbilo. Navíc to, že mně se to nelíbilo, považuju za čistě soukromou věc. Co baví mě, nemusí bavit jiného. Vždycky mě fascinuje určitý prototyp blba, který vám hodinu dokazuje, jak je váš pořad špatný. A já mu říkám – a proč se na to díváte? Tak to vypněte nebo si pusťte plyn, a nepouštějte si mě!
MARIANNE: Takže vám ta upřímnost, přímočarost drobet vadí…
JAN KRAUS: Úplná upřímnost je na úrovni duševní nemoci. Člověk, který říká ‚jsem upřímnej‘ a má to jako hlavní bod své existence, je nemocný. Upřímnost totiž není než otevřené sdělení o tom, co si myslíte, ale to ještě neznamená, že máte pravdu. To je jako otázka, co je taktní, a co není. Já bych taky v rámci upřímnosti mohl pronést: Madam, vy jste ale velmi stará! Tedy opravdu, to je obdivuhodné, jak jste nám za poslední roky zvrásněla! To je taky upřímnost.
MARIANNE: Jste v rámci možností upřímný ke svým nejbližším? Připravujete své syny o iluze ?
JAN KRAUS: Iluzí je zbaví život velmi rychle sám, k tomu nepotřebují mě. Já jsem se jim vždycky spíš snažil zvyšovat sebevědomí, protože to vám lidé později většinou spíš berou, než aby vám ho dávali. Ale možná jsem je malinko zbavoval iluzí v pracovních věcech. Když přijdou s nějakým nápadem, tak jim povím: ideál je to pěknej, ale těžko se realizuje, bejvá to trochu jinak, ale zkus to. Ale určitě jim neříkám: drž hubu a krok a dělej to jako všichni. Ale když má evidentně naivní představy…
MARIANNE: Například?
JAN KRAUS: David se zapřisáhl, že nebude nikdy v televizi zpívat na playback. A já ho jemně upozornil, že to bude asi problém. A vidíte, už na playback zpíval.
MARIANNE: Někde jste prohlásil, že o člověku rozhoduje z devadesáti procent genetika a z deseti procent výchova. Co představuje těch deset procent?
JAN KRAUS: Výchova je kulturní nadstavba, řekl bych. Rasismus, fašismus, umění, dějiny… V tomhle vás může výchova trochu ovlivnit, ale jinak je člověk hotový.
MARIANNE: Takže když si například denně čistím zuby, zdědila jsem to po babičce?
JAN KRAUS: Přesně tak. To, jestli je člověk čistotný, je víc věcí genů než výchovy. Když budete dítě denně nutit (což děláme všichni), aby si čistilo zuby, nedonutíte ho k tomu, aby to dělalo také dobrovolně. Znám spoustu lidí, kteří nejsou moc čistotní, a věřte tomu, že 90 % z nich bylo vychováváno k čistotnosti.
MARIANNE: S tímhle přístupem k výchově vás musí syn Jáchym zbožňovat.
JAN KRAUS: Já jsem úplný boží miláček! Zatímco mně Jáchym vyjadřuje bezmeznou důvěru, Ivana na něj musí být přísná a snažit se ho vychovávat, protože jinak by ji zadupal do země. On má v sobě geneticky dáno, že mámu provokuje, a mě ne.
MARIANNE: Skládáte své partnerce komplimenty? Třeba když dobře uvaří…
JAN KRAUS: To je tak řídký jev, že skládám obrovské komplimenty! Ale umím poděkovat i za chleba s máslem a říct, že jsem si pochutnal. Ivana dělá náročnou práci, takže moc nevaří a na úklid domácnosti máme paní, která to dělá dobře, ráda a za peníze. Ženám skládám komplimenty strašně rád.
MARIANNE: Jak to máte vůbec doma rozdělené, když vaše partnerka nevládne zrovna kuchyni?
JAN KRAUS: Máme to velmi dobře rozdělené a nemuseli jsme se kvůli tomu nikdy dohadovat. Třeba úřady zařizuju jenom já. Když bude obchodní jednání, které se bude týkat nás dvou, bude to na mně. Na druhou stranu globální koncept Jáchymovy výchovy má na starosti výhradně Ivana.
MARIANNE: A nikdy se nehádáte o to, kdo má co udělat?
JAN KRAUS: Ne. To je i tím, že jsme se našli v době, kdy jsme byli už hotové osobnosti. S mou ženou Janou jsme spolu byli od pětadvaceti let a spolu jsme se nějak vyvíjeli, až jsme se pak vyvinuli tak, že jsme s tím měli, řekněme, určitý problém. Nebyla v tom hysterie, ale určitý problém nám to dělalo. A tak jsme se s tím vyrovnali velmi komfortně a z mileneckého vztahu jsme přešli do přátelského. S Ivanou jsem se potkal v době, kdy já už jsem byl hotový člověk a ona taky, takže to dohromady fungovalo líp.
MARIANNE: Prý je vám nevěra sympatičtější než americké puritánství. Je s podivem, že navzdory takovým nepopulárním výrokům s vámi vaše ženy vydrží dlouho. Co je na vás tak výjimečného?
JAN KRAUS: To je dáno nízkou kvalitou chlapů v okolí. Víte, žena je jako subjekt na trhu. Jde v podstatě o nabídku a poptávku. Ona má nějaké nápadníky, a to je ta nabídka, ze které si vybírá. Čím je žena pěknější, tím je nabídka větší. Proto ta pěkná žena má jiné uvažování než ta méně pěkná, která má nabídku menší. Nejenže té pěkné to posiluje sebevědomí, ale ona má taky větší přehled. Čili dosáhnout úspěchu u pěkné ženy je těžší, protože chlap ví, že se účastní konkursního řízení jako jeden z mnoha. No a jestliže si vás vybere a je schopná s vámi být, tak jenom proto, že ti ostatní byli horší.
MARIANNE: Málokterý chlap, ať už vypadá jakkoli, zůstane sám. Čím to, že je mnohem víc osamělých žen?
JAN KRAUS: Žen je celkově víc. Čili tam už vzniká ta nevýhoda. Žena má od svých patnácti do pětadvaceti let také nepoměrně lepší život než stejně starý kluk. Ona má v tomhle věku daleko víc šancí a společenského vyžití, muži po ní touží, líbí se jim, a oni jsou také kvůli ní ochotní udělat cokoli. Kdežto stejně starý kluk má problém holku vůbec oslovit. Já si to pamatuju, pro ně jsem byl tenkrát idiot.
MARIANNE: Ženy jsou tedy ve výhodě do pětadvaceti. A co pak?
JAN KRAUS: Pak se to otočí, a tím se to srovná, takže nakonec vyjde spravedlivý výsledek. Chlap má svoje období a žena má svoje období. Chlap je na tom líp, když je starší, a žena, když je mladší.
MARIANNE: Chtěl byste si to vyměnit?
JAN KRAUS: Ne. Ale to neznamená, že si myslím, že jsou na tom ženy hůř. Jenom je mi jako mužskému mezi nimi dobře.
Jan Kraus se narodil roku 1953. Píše a živí se jako herec, moderátor, režisér, podnikatel a publicista. Se ženou Janou má dva syny, Davida a Adama. Současná partnerka, herečka Ivana Chýlková, je matkou jeho nejmladšího syna Jáchyma. Nedávno se k němu přihlásil čtvrtý syn Marek, o kterém dosud nevěděl.
Vydal knihu a DVD se svým pořadem Uvolněte se, prosím, který získal dvě ceny Elsa 2005 (za nejlepšího moderátora a nejzábavnější televizní pořad).
V listopadu měla v pražském divadle Kalich premiéru jeho nová jevištní talkshow Co jinde neuslyšíte .
