A vlastně už jsem i tak trochu začala. Nejdřív to byl telefon s extchyní (dále jen babičkou), v únoru jí bylo devadesát, od března už bydlí v penzionu pro seniory. Už nemohla být sama doma. Do penzionu se jí pochopitelně moc nechtělo, ještě předloni mi říkala, že penzion si nechává, až bude opravdu stará. Pak přišla nabídka na samostatný pokoj, ty dva roky přibyly a opravdu se nedalo nic dělat. Babička je neskutečná ženská, stále plná energie, a hlavně optimismu (má můj obdiv). Pro ilustraci – dokud ještě bydlela doma, docházela na úřad a psala kroniku Chodové Plané, její telefonní číslo bylo i na dveřích kostela pro případ, že by někdo něco potřeboval. V případě nutnosti ‚seběhla‘ z druhého patra, v přízemí se opřela o svou francouzskou hůl a vyrazila směr kostel. Taky se jí podařilo vydyndat z přijíždějících Němců nějaká eura na opravu kostela. Zkrátka akční ženská, která teď měla jít do penzionu, sice ne příliš daleko od svého bydliště, ale přece jen – změna to byla, a ne malá.

Se změnou prostředí se vyrovnala docela obdivuhodně. Její přístup k dané situaci (a potažmo k životu vůbec) je opravdu obdivuhodný. – „No, holka, není to jako doma, to ne, ale co bych si stěžovala, pokoj mám sama pro sebe a doma už to nešlo.“

Poměrně rychle se sžila s prostředím, smutno jí určitě občas (nebo často?) je, ale snaží se. Zapojila se do všech možných aktivit, které penzion svým obyvatelům nabízí (nejvíc mě nadchlo cvičení paměti, to jsem se jí snažila rozmluvit, už takhle si totiž pamatuje víc než já…). Pak taky navázala ‚známost‘ s nějakým pánem, rovněž obyvatelem penzionu. Měla jsem radost, když mi líčila, že ji vezme s sebou do kostela. Radostně jsem se ptala, kolik že je pánovi let, že by třeba mohla ještě udělat štěstí. Odpověď mě dostala a pobavila – „Je to mládě, je mu něco přes sedmdesát, to není nic pro mě.“
A teď zpátky k telefonu s babičkou a k předvánočnímu rozjímání. Babička u nás totiž každý rok tráví Vánoce, na jednu stranu je to fajn, když se sejde celá velká rodina, na stranu druhou je to poměrně náročné na organizaci a přípravu. A tak jsem si pohrávala s myšlenkou, že už bych to takhle nedělala. Ale… Když jsem s babičkou domluvila, uvědomila jsem si, že jí to nemůžeme udělat, aby na Vánoce nebyla zase v tom našem blázinci. Zaslouží si to nejen za to, že mi pomáhala, když byly děti malé, ale i za svůj úžasný přístup k životu, veselou mysl a optimismus.

Přemýšlela jsem o tom, že se od ní vlastně mám hodně co učit a že bych ve vyšším seniorském věku chtěla být jako ona. A že i když je občas taky protivná a někdy má snahu mě organizovat víc, než bych chtěla, mám ji ráda.

Tisk článku | Poslat článek