Etiketu jsem vždycky vnímala jako cosi zkostnatělého, co patří do devatenáctého století. „Když má člověk
intuici a umí improvizovat, poradí si s jakoukoli společenskou situací,“ hlásala jsem sebevědomě. Jenže pak jsem se díky své profesi párkrát ocitla v pozici, kdy jsem si neznalostí bontonu uřízla ostudu. Třeba když jsem na kávě s předsedkyní Poslanecké sněmovny netušila, co s podšálkem, zahlédla jsem, jak paní z protokolu pobaveně zvedla obočí. Au. Při nedávné tiskové konferenci jsem zase zpanikařila, když se měla speciálně upravená ryba pojídat lžící. Číšník mi sice všechno ochotně vysvětlil, ale díval se na mě jako na pomatenou tetku. Zabolelo to. „Už nikdy víc,“ řekla jsem si a vypravila se k Elišce Haškové Coolidge na kurz etikety.

V hotelu Mandarin Oriental se nás sešlo šestnáct. Čekala jsem byznysmeny toužící po tom, aby svou znalostí způsobů oslnili obchodní partnery. O to víc mě mile překvapilo vysoké procento lékařů. Zdá se, že se ve zdravotnictví blýská na lepší časy. Zato politik se bohužel nedostavil ani jeden. Při teoretické části kurzu jsem se dozvěděla spoustu pravidel, nad jejichž neznalostí volnomyšlenkář nonšalantně mávne rukou, nicméně méně tolerantní člověk, který je ve společenském styku zběhlejší než my, by se mohl urazit. Anebo nás minimálně považovat za křupana. Ani jedno není zrovna příjemné, takže přísahám, že nikdy, ale opravdu nikdy nebudu na veřejnosti žvýkat (je to věc osobní hygieny, zuby si na veřejnosti také nečistím), a pokud mi někdo dá vizitku, nehodím ji do kabelky mezi kosmetickou taštičku a synovy bábovky na pískoviště, ale důkladně si ji prohlédnu a poté pečlivě uložím do pouzdra na vizitky. 

V prosincové Marianne si přečtěte, jak správně jíst a oblékat se.

Tisk článku | Poslat článek