O charitě poslední dobou přemýšlím celkem dost. Nemám v úmyslu spasit svět, Nobelova cena za mír mi asi unikne (ostatně jako Nobelova cena v jakémkoli jiném oboru), ale mám pocit, že si žiju až moc dobře a že by bylo spravedlivé, abych to osudu nějak splatila. Zatím se ale v téhle své snaze pohybuji zcela nárazově. Občas vyplním nějakou tu složenku, případně pošlu SMS a vrcholem charity v mém podání je, když pod vlivem PMS velkomyslně obdaruji bezdomovce padesátikorunou. Podtrženo, sečteno – nic moc.

Mám vůbec čas?

Peníze sice nesmrdí, ale pomáhat se dá i jinak. Třeba tím, že se člověk věnuje dobrovolnické práci. Jenže mám já na dobrovolnictví čas? Pracuji na plný úvazek a mám čtyřletého syna, známí se svíjejí obdivem, že to zvládnu. Nic jiného přece nestíhám! Nesmysl, teď si trochu lžu, ve svém volnu trávím spoustu hodin surfováním na internetu a koukáním na stupidní seriály. „Když člověk chce, čas si najde. V dobré organizaci se vám koordinátoři vždycky snaží vyjít vstříc, abyste to zvládla, nikdo vás do ničeho nenutí. Musíte si ale pořádně rozmyslet, kde budete pomáhat. Výběr neuspěchejte a myslete třeba i na to, že by to mělo být blízko, abyste netrávila zbytečně čas dopravou. Také byste měla dělat něco, co vás baví. Jestli nesnášíte nemocnice, nechoďte tam dělat dobrovolnici, protože to nevydržíte a nikomu tím nepomůžete,“ radí mi Helena Doubková, která jako dobrovolnice pracuje už sedm let.

V prosincové Marianne se dozvíte, jestli jste dobrovolnický typ.

Tisk článku | Poslat článek