Taky jsem byla adoptovaná hned po mém narození. Dlouho jsem to nevěděla. Bylo to Tabu. Ve 12 letech mi umřel adopt. otec. Dost mě to zasáhlo. Zůstala jsem s mamkou a nevlastním bratrem sama. V 15 letech jsem začala brát drogy nijak jsem to nevyhledávala přišlo to samo.Snad osudem. Vždycky mi připadalo divný proč je můj brácha světlý a já tmavá. Ale neodvážila jsem se na to zeptat. V 19.letech jsem se ze závislosti dostala sama téměř bez pomoci. Nebylo to tak těžké neměla jsem moc na výběr buďse totálně zničit a předčasně umřít a nebo žít. V mém případě život zvítězil. Do dnes děkuji své nevl. matce že mě nikdy nevyhodila z domu i přes všechny ty průšvihy. I když mi vůbec nerozuměla ze vnitř mě podporovala a podporuje do dnes. Díky drogám jsem se dostala k duchovnímu způsobu života. Byla jsem tak zničená tím vším že jsem musela na sobě začít pracovat a celá se pročistit.Přes homeopatii,reiki atd jsem se osudem dostala až k rodinným konstelacím To pohnulo se vším v mém životě. Jen co jsem do toho zaštourala konstelačně začali se ty věci řešit. Vyšlo na jevo kdo jsem. Došlo to tak daleko že jsem se setkala s biologickou matkou-romkou. Teď až v mých 30.letech byla to síla jsou to již dva měsíce a pořád se z toho vzpamatovávám. Není to matka podle mých představ o další kontakty nestojím ,ale co naplat je to má matka a stím se musím vyrovnat, abych mohla jít dál. Mimo jiné biologický otec umřel již dávno a tragicky. Až teď si uvědomuji v čem jsem žila a jaké zátěže jsem nesla a některé stále nesu. a nebýt terapie rodinné konstelace,kterou vřele doporučuju a lahviček Aura-soma tak jjsem zkončila na dobro v psych.léčebně. Tím vším chci jen říct že je potřeba se na ty problémy podívat z více stran a jít víc do hloubky. Neodsuzovat... Milena

Paní Boučkové přeji hodně síly...aby to přežila...A těm co tu píšou přeji...aby přestali soudit, radit atd. Jsem matka. Matka chce být hrdá na své dítě. Je děsné, když nemůže. A když nemůže z nevysvětlitelné příčiny, pak je to ještě horší. Hledá se příčina. U adopce je to "jasné"? Geny, prenatální vývoj, citová deprivace...Co když se obdobný příběh stane u rodiny s biologickými dětmi, navzdory všem skvělým předpokladům - skvělé geny, hodně lásky, všechno...Mladý člověk, ještě trochu dítě, se začne zevnitř hroutit (to se ještě navenek neprojevuje) a pak to přichází postupně a končí faktickou sebedestrukcí. A nikdo neví proč. Pokud se takový člověk nějak "zachrání" bude celý život žít tak nějak "na hraně", spokojený nikdy nebude, bude přežívat ze dne na den a z frustrace ubližovat druhým - jakoby to byl jeho smysl života. Mám pocit, že jsem se ztotožnila s Dominikem a Mariánem. Jsou odlišní. Liší se i ode mě, ale něco máme společného. To NĚCO mě někdy děsí, jindy šíleně štve. Nejsem cigánka...Zkrátka máme v sobě něco vadného, co škodí všem a nejvíc nám...

Jde podle mých zkušeností o mnohem širší problém - jak předat dětem výchovou dobré hodnoty? Jít spíš příkladem a být tolerantní, nebo stanovit tvrdé mantinely už od raného dětství? Jak se naučit správné míře obého, když nás to nikdo neučil? Jak to, že se z chytrých, nadaných dětí stanou takoví nihilisti? Jde o vliv společnosti nebo o vliv kamarádů či drog? Mám si i u 21letého syna myslet, že je nevyrovnaný a stále s ním ještě cloumá puberta, že mu chybí láska, hledá se, o co jde? Proč nechce pochopit, že když nechce studovat, musí pracovat a ne jen natahovat ruku a chtít peníze, aniž by pro to něco udělal? Vážně jde jen o citovou deprivaci, či jakési neovlivnitelné geny? Má vůbec smysl s tím nějak bojovat? Opravdu pomáhájí rodinné konstelace? Kdo ví, nechť odpoví. Radka

Trochu jsem se rozhorlila, omlouvám se, ale ten rozhovor mě a mou rodinu v různých poznámkách okolí pronásledoval hodně dlouho. Proto si dnes také myslím, že některá témata se nedají zpracovat jen z jedné strany, jsou příliš citlivá. Nikdy bych nikomu nezasahovala do rozhovoru, to je skutečně cenzura, navíc je to rozhovor o zážitcích té konkrétní osoby a nikdo jiný je nemá stejné. Ale pokud bych věděla, že jsou to zážitky na velmi citlivé téma (a to nejsou jen adopce), asi bych se snažila k materiálu přinést i jiný pohled, nějaké obecné informace, atd,. to už jsem tu psala. Jediné, co jsem si z toho odnesla, je fakt, že ani u doktora už neříkám, že mé děti jsou adoptivní. Už končím, je zbytečné, abych něco řešila na dva roky starých stránkách. Jen jsem chtěla říct, že některé materiály mají dosah, který původně možná nikdo nepředpokládal - ale šéfredaktorka vlivného titulu by takhle přemýšlet měla, od toho tam je.

nevím jestli odpovídáte mně, ale pokud ano, pak jste mé příspěvky zřejmě četla nepozorně. Neřekla jsem, že mě rozhovor pobouřil, ale že nám ublížil. Zrovna tak jsem neřekla ani slovo o cenzuře rozhovoru - přečtěte si můj příspěvek, prosím, ještě jednou.

Dobrý den, nevím, jak někdo může napsat, že jej článek pobouřil. Moc to nechápu. Když někdo reaguje na rozhovor, jako na obecnou pravdu, měl by se asi malinko přivzdělat. Samozřejmě cenzura ue strany časopisu Marianne by byla možná, ale proč? Aby náhodou nezaznělo něco, co by se čtenářům nemuselo líbit? Mám šestiletou dceru, do budoucna neuvažuji přímo o adopci, spíše o pěstouncké péči, ale myslím, že před samotným rozhodnutím mě čeká ještě několik let dlouhá cesta a jaké rozhodnutí bude na jejím konci, dnes ještě nejsem schopná s jistotou říct. Pokud jak píšete, byli případní "zájemci" o romské děti článkem z časopisu natolik zděšeni, že se rozhodli od adopce upustit, napadá mě jen ještě že tak. Jak u nás tedy probíhá adopční řízení? Jsou případným náhradním rodinám podávány pouze zprávy typu a žili šťastně až do smrti...? Že jsou pak článkem natolik zděšeni? Myslím, že člověk (rodina) která se rozhodne adoptovat dítě ať už bílé, černé, hnědé či modré by měla svůj krok natolik uvážit a natolik se snažit informovat, aby jí žádné překvapení typu, ono to nemusí být tak snadné, nemělo překvapit. Vím že připravit se na většinu věcí nedá a to ani u výchovy vlastního potomka, ale inormovanost, nahlížení bez růžových brýlí a třeba i článek či knioha paní Boučkové, může alespoň načrtnout jednu z mnoha křižovatek, které nás mohou při výchově vlastních nebo adoptivních dětí čekat. PAní Boučková, moc Vám děkuji a držím Vám palce.

Mám ráda oba dva ty kluky i když dominik mě občas sere a myslim že ani písmenko z toho co je tady napsáno není pravda

Ahojky Terezku, nevim, jak te najit, tak pisu sem... Pred par mesici jsem nadsene cetla tvy fejetony a tesim se na dalsi!!! Ted jsem tu na par dni a docitam Kohouta, je to strasne zoufaly... Dobry pro kazdyho v debce, aby si moh rict ze to muze byt este horsi... Nemuzu se od toho odtrhnout, a pritom je to strasny utrpeni... Povim ti, jak to ucinkuje posleze... To ke knizce. A k realite: Co rodinne konstelace? Nezkusili jste? Ja se je ucila u jedny specialistky na adopce, vsichni rodice se k ni hrnuli, protoze to moc pomaha... Dej mi prosim tvou adresu a cislo, at se ti ozvu primo a prijedu se konecne za tebou podivat s flaskou a cokoladou! Moc te objimam a libam Dana

Milá paní Boučková, Váš příběh je skličující. Je fakt, že adoptivní děti by měly pocházet z přibližně stejného sociálního prostředí jako adoptivní rodiče, určitě je pak větší pravděpodobnost, že bude méně problémů. Moje kolegyně velmi těžce nesla, že adoptivní dcerka nestačí ve škole, nosí domů horší známky, nemá šanci jít na gymnázium.... Je to ale báječná holka, dnes má tři děti, kolegyně tedy tři vnoučata a všechno je O.K. Dokonce i nějakou tu školu si ta dívenka v dospělosti vybrala a dokončila. Mám adoptivní sestřenku, pochází z velmi špatných sociálních poměrů, narodila se jako nechtěné asi šesté dítě někde na venkově. Dnes je inženýrkou biochemie, báječná, zlatá holka, kterou všichni milujeme a náš báječný dědeček ji měl raději než moji pokrevní sestřenku. Já já sama sem o generaci výš, tedy mimo konkurenci. Měla jsem i adoptivní žákyni Lidušku, adoptivní rodiče prostí lidé, ale jak se říká správní. Liduška také správná a pořádná osoba. Před řadou let jsem též učila adoptivního syna přítele mého muže. No problem. Měla jste prostě smůlu, je mi to velice líto, ale víte, jaké geny si neseme a můžeme je my sami předat svým vlastním dětem? Já jsem díky straně a vládě a jejich péči o zdraví mládeže bezdětná, adopci manžel nedovolil a dodnes, jsouc si vědoma všech ryzik, mu to nemohu zapomenout. Pocházím narozdíl od Vás z religiozního prostředí a věřím, že tomu tak Bůh chtěl. Přeji Vám hodně síly a kéž by se stal zázrak a vaši nezdární synové se napravili, přeji to Vám a hlavně jim, Olga

Milá Terezo, Milá paní Boučková, jste velmi nevšední a statečná žena. Obdivuji Vás za Vaše postoje.. za Vaši upřímnost, za to, co jsem od Vás četla. Kniha Rok kohouta je skvělá. Přeji Vám hodně síly a radposti. Nepřeji Vám deprese, smutek, bezradnost, zklamání....protože si to nezasloužíte. Děkuji Vám za to čím jste mě obohatila. Eva Limitová

Díky paní Boučková, poutavý příběh, a teď (2008) i poutavá knížka (Rok kohouta). Moje zkušenost je ale opačná. Ne ve vysledku ale v příčině. Tou jsou (jednoznačně) prapodivné zvyky české rodiny mámy původně bezvadného kluka, jehož geny mu připravily nádhernou cestu, kterou se nadšeně vydal, než ho máma tvrdě zarazila. S velkým nasazením si z něj udělala vystrašené domácí zviřátko, které dnes, ve svých osmnácti, leží před TV, nechá se krmit a jinak vůbec, ale vůbec nic nedělá. Máma je dětská psycholožka, jinak (JINAK!!!) jak všichni říkají odborně výborná. Její city jsou ale od někud z Anatolie, jak je přesně popisuje Necla Kelek (vřele doporučuji), jakkoliv importované přes českou rodinu do jejíhož "lůna" všech těch jejích, i pořádně zvrhlých citů, se klukova máma nadšeně vrátila. Kluk, adoptovaný, dopadl přesně stejně jako jeho, neadoptovaná, sestřenice. Nějak to ještě sepíšu, až budu víc času. Abych se příznal, nedá mi to spát.

jaký asi byl styl té výchovy. Zdá se mě, že se problémy řešily výhradně domluvou podle stylu Džamily Stehlíkové. Ve většině případů je tohle ovšem cesta do pekel. Ale omlouvám se, pokud křivdím - tuhle informaci jsem samozřejmě v rozhovoru nikde nenašel :-(.

Váš příspěvek, milá paní, není nic než jed, pomluva a zášť. Kde se ve vás vzalo tolik zloby? Kdo VÁS vychovával - a jak, že jste vyrostla v takovouhle travičku studní?

Jediné, co si nakonec z rozhovoru vyberu, je, že život není jednoduchý. Spousta klišé zkrátka platí, a některá zase ne. Terezu Kohoutovou mám stále v paměti (i já jsem pamětník) jako jednu z hereček Macbetha, její dramatické mezihry a zpěvy na mně nechaly velmi hluboký dojem. Od té doby mě zajímá každá zpráva o jejím dalším životě. Knihy i takovéto rozhovory. Srdečně ji zdravím, přeju pevné zdraví a urovnání rodinných problémů. (asi jí přeju zázrak, no a co, tak zázrak)

Já sama jsem adoptovaným dítětem, ale musím se přiznat, že jsem naštěstí snad tou variantou s dobrým koncem. U nás to nebylo tak, že bych byla cizím, kukaččím dítětem. Osvojila si mě švagrová mé biologické matky, která zemřela na rakovinu, když mi byly 4 měsíce. I tak jsem si zažila v životě své, ale ačkoliv se v tomto článku hovoří o tak smutném konci, chci případné adoptivní rodiče podpořit. Adopce není legrace, musí se všechno dobře rozmyslet, ale může se to i podařit. Doufám, že by na mě moje mrtvá maminka mohla být teď hrdá. A svojí adoptivní mamince musím poděkovat za svůj život, bez ní bych nebyla tam, kde jsem dnes.

Velmi pěkný článek. Zcela mu věřím a musí to být nelehké. Také bych spíš v případech starších dětí a dětí s nelehkou dědičnou dispozicí byla spíš pro vztah poručnický. Adopci bych doporučovala jen u malých dětí do 1,5 roku a s jistotou dobrého genetického zázemí. Jinak to musí být hrůza, takové zklamání na celý život. Paní Boučková, fandím vám, film Smradi se mi moc líbil a napište zase něco z opravdového života. S vašimi chlapci ať se to urovná do co nejlepších možných kolejí! A z nejmladšího jen samou radost přeji!

Tento rozhovor jsem ted precetla asi potreti a porad mi pripada zajimavej, hlubokej a pravdivej..Tvorbu pani Bouckove sleduji a moc ji fandim....A jestli cte tenhle vzkaz, tak preju ji i jejimu manzelovi hodne osobni sily..A redakci Marianne vzkazuju, ze gratuluju k dobrymu rozhovoru..jen vic, jen houst... Je treba, aby se mluvilo o trinactejch komnatach..O vecech, o nichz se nepise, protoze se to nehodi..Mozna pak ubude lidi, co se chodi tajne sverovat ke cvokarum..mozna pak ubude mladistvejch prostitutu na prazskym hlavnim nadrazi, mozna se spousta veci zmeni k lepsimu..Preji hezky den vsem..

Máme adoptované dvě malé poloromské děti. Jsou to moji skvělí divocí miláčci. Ale zamrazilo mě a musela jsem se zamyslet. Bojím se a pomalu se připravuji na nejhorší.

Mňa by len zaujimalo prečo bol vlastne celý tento článok uverejnený. Čo mal dať čitateľovi? Iný pohľad na adopciu? Zložiť ružové okuliare? Somarina. O pani Boučkovej nevieme vôbec nič. Predniesla nám svoj jednostranný pohľad na vec, teda na svojich (hlavne nie jej vinou!) nevydarených synov. Nepripomína vám to rodičov, ktorých deti sa stali narkomanmi a oni nevedia kde sa stala chyba? Hľadajú vinu navôkol ale nehľadajú vinu v sebe. Veď urobili pre svoje deti maximum! (ako pani Boučková). Chcela by som nahliadnuť do minulosti, do rodiny pani Boučkovej a vidieť "ako to vlastne bolo". Okrem toho, protirečí si ... do adopcie by ešte raz šla, ale nikomu ju neodporúča. Má tá žena v hlave jasno? Ak má byť tento článok ako príbeh jednej obyčajnej ženy, tak to beriem. Prečítala som si ho, nič mi nedal, ide sa ďalej. Ak to má byť výzva na zamyslenie sa, či adopcia áno alebo nie (pozor na zlý genofond vašich budúcich detí) tak to určite odmietam.

Je to velice zajimave. Pi. Bouckova, jako by mluvila o nasem synovi, kteremu je dnes 16. Zatim jeste neutekl a zatim se snazi projit stredni skolou. Ale musime stale davat pozor na penize, veci doma a mladsi sourozence. Clovek nikdy nevi, co si vezme do hlavy a hlavne proc. Doufame, ze skolu dokonci a nauci se odolat pocitu , ze musi krast. Ale doopravdy nemame moc jistoty, ze se tomu stane. Tez jsme spolupracovali s psychologem a socialni pracovnici. Nikomu neni jasne, jak problem resit, protoze nakonec nas syn se musi rozhodnout sam, co chce a co muze premoci.

Milé dámy, paní Boučková je svou "upřímností" vyhlášená. Před lety zase házela špínu na svého otce, dnes se zase dovídáme o dětech se "špatnými geny". Ony vyrůstat s jinou matkou, mohly být třeba jiné. Její vlastní syn měl už jako maličký silné astma či-li vážné psychosomatické problémy. Pokud jste četly její knihy, poněkud si v nich protiřečí a spoustu věcí účelově nedopoví. Když si vezmu jejího otce, ony se ani ty vlastní děti nemusí vždy povést, že?

Velice děkuji za tento článek a za upřímnou zpověď paní Boučkové. Sama jsem o adopci uvažovala. Myslím, že je velmi užitečné, uvědomit si takováto rizika, protože si adopci asi dost idealizujeme. Nevím, jestli bych podobnou situaci zvládala tak statečně, jako paní Boučková.

U tohoto článku mě upoutala odvaha, s jakou se v něm mluví o věcech, které jsou myslím považovány za "tabu". Adopce jsou většinou prezentovány jako nesmírně romantická záležitost, která dopomůže nešťastnému bezdětnému páru k získání rodiny a ubohému opuštěnému krásnému děťátku k získání skvělých rodičů. Na konci příběhů, které bývají o adopcích zveřejňovány, jsou pak všichni šťastní, a jestli neumřeli, žijí dodnes. Proto mě zaujalo, že dotazovaná spisovatelka mluví velmi otevřeně nejen o svých zklamáních a pochybnostech a dokonce si "troufá" i nadhodit problém s výchovou dětí z jiného etnika. To poslední jmenované považuju už téměř za hrdinství, protože zkuste si dnes otevřeně na veřejnosti podotknout, že různá etnika s sebou přinášejí různé problémy, a nebýt při tom označeni za rasistu! Uvítala jsem, že tento rozhovor poskytl dosud nevídaný (nebo málo vídaný) úhel pohledu na otázku adopcí. Původně se mi skoro chtělo napsat do redakce, že si velmi cením přístupu, kterou k tématu zaujala a nepředestřela nám jen další narůžovo nalakovaný příběh dokonalého rodinného štěstí. Psát do redakcí ale jaksi nemám ve zvyku - a tak jsem si pak v následujícím čísle s úžasem přečetla některé záštiplné reakce čtenářek, které se v některých případech dokonce dožadovaly "zjednání nápravy a omluvy" za to, že redaktorka článku zveřejnila autentické názory člověka, který má vlastní zkušenost s adopcí! Něco nevídaného. A proto teď aspoň opožděně chci v této diskusi říct, že si cením příspěvků, které se nebojí pojednat různá témata i z méně obvyklých úhlů pohledu, a to a ni tehdy, když pak takové téma nevyzní právě idylicky. Život sám totiž zcela idylický bývá jen zřídka.