Jen počkej, až…
…se nebudeš moct zvednout z postele a přes břicho si ani nezavážeš tkaničky.
…budeš mít návaly.
…se to narodí.
…mu porostou zuby.
…začne lézt.
…začne chodit.
…pojede sám na školku v přírodě.
…tě bude v pubertě nenávidět.
…budeš mít druhý.

Znáte to? S každou novou životní etapou se vyrojí ta známá výzva k čekání, která upozorňuje, že nás budoucnost poučí, vyvede z omylu a připraví o iluze. Začíná se s tím už ve školce: „Jen počkej, ve škole ti začne vojna.“ Vždycky, když se uchýlím ke sdílení radosti, dostane se mi upozornění, že to brzy skončí. Funguje to i v případě stížnosti, kde je reakcí upřímné oznámení, že bude hůř.

S těhotenstvím se počet vyslovených „počkej“ enormně zvyšuje a po porodu tak podle mého začíná každá druhá věta. Proč? Nemohu ve své naivní představě, že vše bude krásné, setrvat o chvilku déle? Nemyslím si, že zklamání bude menší, když mi někdo předem prozradí pravý stav věci. Často se navíc obáváme něčeho, co vůbec nemusí nastat, případně s čím stejně nemůžeme nic dělat. Předávání zkušeností je hezká věc, ale mělo by být poskytováno jen na vyžádání.

Zajímá osobu, která už třetí týden v noci po hodině vstává k miminku, že se dítě může v noci probudit i patnáctkrát, anebo dokonce nespat vůbec? Potřebuje čerstvě těhotná vědět, že se z ní za pár měsíců stane neohrabaná funící medvědice, která břichem poráží hrnky na kuchyňské lince? Že si za šestinedělí vyslouží sošku Fňukna roku? Že když se z ležícího miminka konečně vyklube pohyblivá bytost, doplazí se to hádě ke knihovně a rozškubá všechno, co mu padne do ruky? Že když batole začne chodit, tak… Omlouvám se, musím končit. Spěchám navštívit těhotnou kamarádku. Maluje očekávané holčičce pokoj a sobě budoucnost. Obojí narůžovo. Někdo by jí měl alespoň naznačit, co ji čeká…

Tisk článku | Poslat článek