Nikdy jsem nebyla zrovna vzorná hospodyňka. Něco mě naučila máma, něco život a něco jsem si prostě domyslela – někdy dost svérázně. Běžný provoz zvládám, ale na nějaké šílení v době jakýchkoli svátků mě neužije. Cením si klidu a pohody. Vánoční cukroví mi spíše nechutná. Při pohledu na mísu plnou cukroví vidím obří cukřenku, a to mě moc neláká. Snad jen vanilkové rohlíčky, linecké a perníčky. Zvlášť perníčky krásně voní. Nakonec stejně nějaké ty kousky na stole máme, protože příbuzní jsou laskaví a štědří.

Minulý rok jsem se rozhodla porušit tradici, přispět ke společnému dílu a kreativně stvořit vlastní perníčky na základě inovovaného rodinného receptu. Žádný cukr, jen med, vlastní směs koření, většina produktů v biokvalitě. Akce by nejspíše měla standardní průběh, nebýt toho, že jsem si popletla dekagramy a kila (mouky). Mám humanitní vzdělání, to jen tak na okraj. Ve chvíli, kdy na ohlášenou návštěvu dorazil bratr, jsem měla ruce až po lokty zabořené v čemsi, co se dost podobalo koláčové posypce s vůní medu. Co se nesypalo, enormně lepilo. Bratr se mrknul na recept a poté, co ho přešel záchvat smíchu a rozeslal humorné SMS všem svým známým, vyrazil do obchodu, aby dodal další suroviny k dorovnání poměru. Bral, co bylo po ruce, takže tím jsme skončili s biokvalitou. Koření naštěstí bylo dost, ale med už taky nebyl z místní produkce. Hnětení těsta v takovém množství vydalo za návštěvu posilovny. Pekli jsme (a povídali a degustovali víno) pak až do rána a perníčky byly všude po bytě. Kupodivu byly výborné.

Zdobení neunikl nikdo, kdo přišel v následujících dnech na návštěvu, všichni ochutnali a dostali výslužku, Vánoce voněly perníkem a zbytky jsme snídali až do února. Historka koluje při každém rodinném setkání a zatím se neomrzela. Včera večer jsem našla ve schránce výpis z banky. Bylo v něm PF s receptem na perník…

Tisk článku | Poslat článek