Chválit, nalít alkoholem a umlčet jídlem, to platí na všechny, po kterých jednou chcete dědit hrady a zámky či alespoň restaurace a jídelny. Nebo s nimi chcete vycházet když ne v míru, tak v klidu zbraní.
Pak tu ale máme ještě druhou skupinu. Jsou to lidé dědicky neperspektivní, bez užitečných kontaktů, neprovozují žádnou lékařskou ani právnickou praxi, takže kromě misky drobivého cukroví vám toho do života moc nepřinesou. Jsou sice vlastní krve, ale někdy jich máte tak plné zuby, že je prostě potřebujete usadit. Povíme vám, jak na to.

Puberťák

Dal by se taky nazvat Kyselej ksicht nebo Mlčící jalovice. Do obličeje mu není vidět, protože přes něj má spuštěné vlasy nebo naraženou kšiltovku pojištěnou kapucí mikiny. V případě, že obličej zahlédnete, bývá zmalovaný k nepoznání a jen podle jeho rodičů odhadnete, kterýpak to roztomilý potomek k vám zavítal. Slečny zpravidla nevezmou nic do úst, zato chlapci dokážou doslova vdechnout kachnu pro šest osob i s talířem, a ještě pokukují, kde je k mání nějaká otevřená lahev. Komunikace je s nimi těžká, o to plodnější.

Pokud vás přes šum ze sluchátek přece jen slyší, vyleze z nich maximálně hmm, pffft nebo ty vogo.

Chcete s ním vycházet: Dokonce i z protivného náctiletého může jednou vyrůst normální, ba i milý člověk, jen si vzpomeňte na svoje telecí léta. Pokud z něj chcete dostat aspoň jedno obdivné Huustý!, svěřte mu svůj telefon, ať vám tam nahraje nějaké cool zvonění, protože vy tomu nerozumíte.
Spolkněte všechny poznámky o nemožné hudbě a stovce za službu a vsaďte se, že budete odteď krutá teta. (Pozor, to je dobře! My jsme tomu jen říkali boží nebo ti ještě starší príma.)

Chcete ho usadit: Puberťáci milují věty typu Ale co nám to tu vypučelo? Už se ti zapalujou lejtka? Slyšela jsem, že už je z tebe ženská. Ty už se holíš? Takové věty, mile přednesené před velkým publikem, to poďobané cosi nadobro odpudí od vašeho prahu na dalších pět let.

Jak na příbuzného Revizora, Plačku či Strýce Ivana, se dočtete v prosincové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek