Já (a jistě nejsem sama) mám nervy, jestli stihnu umýt okna, vyleštit nábytek, upéct cukroví, stromeček bude-li souměrný, jestli budou kapři velikosti tak akorát, zda budou mít mlíčí i jikry… zkrátka z mnoha dalších naprosto nedůležitých věcí. Ale proč vlastně?

Moje starosti jsou úplné nic proti starostem všech lidí v knížce zmíněných (ale i těch, o kterých se v knížce nepíše, ale kteří se potýkají s podobnými problémy). Radši se místo gruntování trochu v tom poklusu životem zastavím – půjdu na procházku, budu si hrát s vnoučaty, sejdu se s kamarádkou na svařák. Vánoce budu připravovat tak nějak přiměřeně.

A tak jsem hned náplň oněch dvou dnů dovolené změnila – jeden den jsem si nechala sama pro sebe: trochu knížek, trochu spaní, trochu procházky (no a večer jsem zadělala na linecké), druhý den jsem si užívala s vnoučaty. Tentokrát vlastně jen s Madlenkou, která mě dostala na kolena – jezdily jsme si totiž s vláčky. A u toho jsme si povídaly, jak si šla statečně k Mikulášovi pro balíček, jak psala s mámou a s Adámkem Ježíškovi, jak on to ten Ježíšek asi dělá, aby dětem dárky přinesl… Při pohledu na ni jsem taky vzpomínala na jednoho statečného malého chlapečka, kterému bylo dáno „na svět jen chvíli nakouknout“, na jeho rodiče a blízké a na jejich smutek.

A pak najednou Madlenka povídá: „To sou věci, to sou věci. To žíkal Lákosníček, babi.“ Měla pravdu, ona i ten Rákosníček. A já jsem jela domů upéct to linecké.

Tisk článku | Poslat článek