Na jaře mi bude jedenačtyřicet. Za svým prvním manželstvím jsem udělala tlustou čáru před více než deseti lety a řekla jsem si, že něco podobného už se mi nechce zažít podruhé.

Můj život se tedy posledních deset let ubíral svobodným, veselým a šťastným směrem. Objevila jsem kouzlo salsy a těch deset let jsem víceméně protančila, prožila uprostřed hromady stejně zasažených přátel a při tom všem jsem dotáhla k dospělosti své dva syny. Práce v nadnárodní firmě, tanec, děti. Spala jsem pět hodin denně a na nic jiného nebyl čas.

 Přítomnost muže v domě mi nechyběla, měla jsem jich spoustu kolem sebe celé dny i večery. Byli to známí, kamarádi i přátelé, se kterými se dobře spolupracovalo, blblo v klubech, jezdilo se na dovolené, ale nic víc. Neuměla jsem si nikoho z nich představit v roli trvale zodpovědného partnera, náhradního táty mých synků, a přitom parťáka, který mě nebude žárlivě podezírat. Chlapa nastálo jsem prostě neřešila a neplánovala. Můj cíl byl život svobodné ženské s odrostlými a samostatnými dětmi, cestování a poznávání věcí, na které jsem ještě nenašla čas.

O tom, proč jsou superženy samy, se dočtete v prosincové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek