Před pár lety jsem v sámošce potkala známou. Moc jí to slušelo – byla celá růžolící, přímo zářila… –, ale chovala se divně. Měla na nose brýle, se zápalem vědce brala do ruky jogurt po jogurtu, mžourala na ně a něco si brblala. „Co to děláš?“ podivila jsem se.

Pátrala prý po nějakých sacharidech, cukrech, tucích, sodíku, aspartamu a já nevím po čem ještě. „Chci být zdravá, krásná, LEPŠÍ,“ vysvětlila mi. V duchu jsem si zaťukala na čelo, naložila si svoje oblíbené čokoládové termixy a zanechala ji i s tím detektivním úřadováním u chladicího boxu. Pak mi bylo třicet. Jedna hodná známá mi gratulovala ‚žertovnými‘ slůvky: „Užij si to, hezčí už nebudeš!“ To mě, samolibou osobu, vyděsilo.

Poprvé jsem narazila na otázku své smrtelnosti, stárnutí! Rebel živící se pizzami a kolou ve mně vyměkl – začala jsem se zajímat o to, co jím. Rozhodla jsem se, že budu hezčí a mladší, i kdybych se měla plazit na zahrádce po břiše mezi záhonky a hltat všechno, co se zelená. Naštěstí jsem se dozvěděla, že toho můžu jíst víc než jen vlastní zeleninu, jen je ze začátku těžké oddělit zrno od plev. Jak sakra poznám, která šunka je kvalitní (a budu po ní hezká), a která nestojí za nic (vrazí se mi do zadku a oteče mi z ní kvůli vysokému obsahu soli obličej)? Dnes se už také ploužím od regálu k regálu a poměřuji, počítám, slídím. Výsledek? Mám hezčí pleť, pevnější a lesklejší vlasy a váha šla dolů.

Jak si poradit s etiketami na potravinách, si přečtěte v prosincové Marianne.

Tisk článku | Poslat článek