Kdysi jsem s ní dělala rozhovor, takže se trochu známe. Před pár týdny jsem na ni narazila v jedné pražské restauraci. Nesla si dětskou sedačku, v sedačce mimino. „Vy máte nový dítě!“ zahalekala jsem. „Už je to tak,“ opáčila jemně. „Zařadila jsem se mezi matky, které si vyrábějí vlastní vnoučata.“

Jestli jste ji viděli v televizním pořadu Den D, kde se lidé snaží udat investorům svoje nápady, víte, že má racionální uvažování. Zajímalo mě, jestli ho uplatnila i při zvažování potomka ve vyšším věku. Nebo je to tak, že když se rozhodnete porodit skoro v pětačtyřiceti, musíte na logiku zapomenout, protože v tom moc logiky není? Doufám, že to vyplyne z rozhovoru, pro začátek vycházejme z toho, že rodina je projekt. A ten má svá pravidla.

Podle prvního pravidla si máme dát pozor na to, abychom neplnili cíle někoho jiného. Vy máte syna v pubertě, ale váš partner dítě neměl. Nechtěla jste plnit spíš jeho sny než svoje?
Tuhle otázku mi položila spousta kamarádek. V tomto ohledu mám čisté svědomí, nejsem člověk, který by plnil v tak vážných věcech sny někomu jinému. Já jsem vždycky chtěla mít víc než jedno dítě, ale věděla jsem, že kdybych je měla rychle po sobě, měla bych to komplikované prací. Teď mám kariérně více méně splněno, a na dítě je tedy ten správný čas.

Takže jste se rozhodovala víc rozumem než citem?
To ne, převládaly spíš emoce, vždyť až mi bude šedesát, bude synovi patnáct, což asi není ideální situace. Ale věci kolem vztahů a dětí většinou racionální nebývají. A to je dobře, protože řídit se ve vztazích čistě rozumem není šťastné počínání. Na druhou stranu to zase nebylo rozhodnutí úplně iracionální. Cítím se dobře, jak fyzicky, tak psychicky, a vím, že dítěti mohu poskytnout dobré zázemí.

Tisk článku | Poslat článek