Moje volba by byla nejspíš francouzština. Léta se snažím pochytit aspoň základy, nicméně mi zarputile vzdoruje. Občas sním o tom, jak v Paříži oslnivě konverzuji s kolegou z OSN o nových trendech v právních výkladech. Spíše se mi však stane, jako jednomu z mých známých, že si v touze po gurmánském zážitku omylem objednám salát. Francouzským citátem se mi sice podařilo na moment ohromit jednoho šéfa nakladatelství, ovšem jen než mu došlo, že používám Google. A tak si zatím omílám těch asi pět vět, které svedu bez zakoktání, abych procvičila mimické svaly.  I letos tak nakonec zůstanu u rozhodnutí zlepšovat se v angličtině. Myslím, že je nakonec vhodnější ovládat jeden cizí jazyk opravdu dobře než blekotat v několika, a dokonce je třeba nejapně kombinovat. Žila jsem jistou dobu na severu, místním jazykem se mnou domorodci ale hovořili jen občas a – o tom jsem hluboce přesvědčená – pouze ze zdvořilosti. Zatímco jejich jazyk pomalu zapomínám, anglicky spolu komunikujeme stále. Stejně jako s ostatními přáteli porůznu ze světa. Kvůli cizímu jazyku bychom neměli zapomínat na náš vlastní. Každý máme nějakou slabinu. Dodnes tápu třeba v nejasnostech ohledně tvarů mne, mně, mě – a to i uvnitř slov; správně napsané zapomnění tu čtete jen proto, že po mně text buďto opravila kolegyně korektorka, nebo jsem se zrovna náhodně trefila do správné možnosti. Můžete mi to logicky vysvětlovat horem dolem, nepomůže nic. Naučila jsem se i takové těžko zvladatelné finesy, jako je bezpečně bez přemýšlení rozpoznat levou a pravou ruku (protože je to docela užitečné, aby se mi klientky na józe nepomlátily), ale na některé jazykové záhady mi zatím nezbyla kapacita. Takže je určitě co zlepšovat a třeba to letos rozlousknu. A naučím se česky. 

Tisk článku | Poslat článek