Kdo tě přivedl k józe? Co bylo prvním impulzem?
Po své první návštěvě Indie jsem začala cvičit. Nejdříve sama, pak jsem začala docházet na hodiny, bavilo mě to pořád víc, chtěla jsem jít do hloubky.

Cvičíš denně?
Denně a podle toho, jak mám čas. Cvičím ráno nebo večer. Hodně lekcí taky učím, mezitím se snažím trochu studovat, je to o celoživotním prohlubování vědomostí. Studovala jsem dva roky FTVS pod Českou asociací jógy, jsem akreditovaná učitelka jógy. Zní to ale směšně.

Mnoho žen si oblíbilo power jógu nebo bikram jógu…
Každý pohyb, který člověk dělá, je fajn. Moje krevní skupina to není, ale pokud to někomu vyhovuje? V našich klimatických podmínkách cvičit bikram jógu – no… pak člověk vyjde ven… je to asi náročnější. Je to hodně upravené pro západní civilizaci. Ovšem je to každého věc.

Kdybys chtěla někoho (třeba mne) navnadit na to, proč bych měla zkusit jógu poprvé – co by to bylo?
Mám hrozně ráda větu jednoho učitele jógy, který říká, že jóga je cvičení nervů a veškeré cvičení svalů je jen vedlejší produkt. Jógou člověk do sebe dostává klid, harmonii, léčí nervy přes zklidnění a k tomu jsou ty vedlejší pohybové věci. Zkrátka – běž na nějakou lekci pro začátečníky, a uvidíš. A kdo nemá rád pomalé tempo, ať vyzkouší třeba vinyása ashtanga jógu, která je fyzicky náročnější.

Kolikrát jsi byla v Indii?
Čtyřikrát.

Poprvé jsi z ‚kulturního šoku‘ dokonce na několik dnů přestala mluvit. Co to způsobilo?
Viděla jsem hodně fotek z Indie, měla jsem pocit, že jsem dostatečně připravená, ale realita byla úplně jiná. Tolik spících lidí na ulicích, jako pejsci… adekvátní tomu je hygiena. Plakala jsem a bylo to nesmírně silné.

Jaký byl vůbec návrat – jak ses dostávala zpět do ‚reality‘?
Já jsem se začala těšit na své pohodlí. Na svůj hezký český byt, teplou vodu, střechu nad hlavou, peníze na jídlo, tak jsem si říkala, že se vracím do neuvěřitelného luxusu. Člověk si najednou začne vážit i ‚obyčejných‘ věcí.

Žila jsi na samotě u lesa, spíš v lese – teď jsi zpět v Praze…
Samotu jsem si vyzkoušela, bylo to fajn, ale stačilo. V žádném případě bych to už neměnila! Na samotě se žije náročně, i když je ve vztahu harmonie. A když není... tak je to těžké. Všechno je daleko. Náročné je plánování času, jestli půjdu nebo nepůjdu do kina, jste pořád závislí na autě, existují povinnosti vůči domu, zahradě, zvířatům… člověk se stává méně svobodným.


Foto: Anna Mrázek Kovačič

Mnoho mladých rodin migruje naopak z měst na vesnice, děti jsou víc v přírodě… jak vnímáš tento trend?
Příroda je jedna věc a kulturní aktivity druhá. Na vesnici je těžké to propojit. V momentě, kdy dítě bude hrát na hudební nástroj, chodit na hodiny zpěvu a podobně, se z ženy stává taxikář, venkova si stejně neužije. Když si člověk spočítá, kolik času stráví cestováním, pomyslí na dopravní zácpy… to je hrozná spousta mrtvého času. Je potřeba vyjít z toho, co člověka víc táhne, a z toho, k čemu víc inklinují děti. Jestli ke hře na indiány a běhání po lese, nebo dají přednost kinu, divadlu, opeře…

A co Kryštof – je spíš ‚bahňák‘, nebo ‚měšťák‘?
On má právě hrozně rád divadlo a kino, snažíme se chodit, co to jde. Navštěvuje Dětskou operu Praha a moc ho to baví. Chodí rád i do kavárny na nějakou tu dobrotu, ale samozřejmě v létě je lépe mimo město.

Díky návštěvám Indie sis oblíbila tamní kuchyni – vegetariánskou a hodně pikantní, co na to říká tvůj partner?
Zrovna včera říkal jednomu kamarádovi: „Kdyby sis někdy našel vegetariánku, najdi si takovou, která nejí maso už delší dobu, ty umějí vařit a chutná to jako maso, já to mám dobrý.“ (smích) Takže asi to, co vařím, i chutná.

A Kryštof?
Ten samozřejmě maso jí, dokonce i párky. Hlavně ve školce nebo u babičky. Já myslím, že jestli k tomu bude někdy chtít dospět, tak k tomu dospěje sám, nechám to na něm, kluci to mají prostě celkově jinak.

Do Indie chceš jednou vyrazit i se synem. Už nazrál čas, nebo ještě počkáš… Myslíš, že to Kryštof zvládne?
Plánuju to, vidím to tak za rok, za dva. Chtěla bych, aby z toho něco měl, aby v něm něco z toho zážitku zůstalo. Je hodně citlivý.

Připravuješ ho na to nějak?
On to zná přes jógu a náš dobrý kamarád je chlapeček z Indie, původem Tibeťánek, který tady žije u jedné mé kamarádky, která o něj pečuje, rodiče má v Indii. On se tam vždycky jednou za čas vrací. Od něj má Kryštof už teď nějaké informace. Kromě toho Kryštofa jednu dobu Tibeťan i hlídal, ten zpočátku neuměl jinak než tibetsky a anglicky. Byl to učitel ze školy v Himálaji, kterou jsme tam s naším sdružením Blueland pomáhali stavět. Bylo to vtipné...

Jezdíš na různé jógové workshopy, víkendy, Kryštof jezdí na workshopy s tebou?
Ne. To vůbec není možné. Děti si přece nevodíme do školy nebo práce. Celý den se věnujeme józe – jak praktické, tak teoretické, filozofické části, je to v angličtině, jsou to velmi intenzivní kurzy. Já bych ho ani nechtěla mít poblíž. (smích)

Ale Kryštof s tebou jógu cvičí. Jak začal?
On vstává hrozně brzo, jednu dobu vstával před pátou hodinou. A já, abych zvládla den, jsem cvičila. On se na mne z pohovky díval, flašku kakaa v ruce. A pak se prostě přidal. A tak to celé vzniklo –strašně ho to bavilo. Chtěl prostě dělat to, co dělá máma. A hlavně mě přestal v té chvíli ‚obtěžovat‘, lézt po mně a začal něco dělat. Ptal se, co dělám, vysvětlovala jsem mu jednotlivé ásany, které mají v češtině zvířecí ekvivalent, takže jsem jela přes kobru, pejska hlavou nahoru a dolů, kočku, motýla, velblouda… cvičí se půlka zoologické. (smích)

Jaká byla cesta od nápadu k realizaci?
Kryštof chodil chvíli do česko-anglické školky, kterou má v Praze můj brácha. Děti chodily jednou týdně do Sokola a Kryštof to bojkotoval se slovy: „Tohle já nebudu dělat, já to nepotřebuju, cvičím doma s mámou jógu.“ A tak je ve školce napadlo, že bych mohla cvičit i s ostatními dětmi. Nastudovala jsem spoustu literatury ze zahraničí, hlavně britské a americké, hodně vycházím z jogínky Marshi Wenigové, která cvičí s dětmi mnoho let. Bylo toho hodně, co bylo potřeba si o specifické dětské józe nastudovat. Měla jsem samozřejmě strach, je to velká zodpovědnost.

Jak staré děti učíš?
Učím šest hodin týdně, dvě věkové kategorie – děti od tří do šesti let, s těmi je to více o hraní si a připodobňování ke zvířatům, a pak první školní stupeň, kdy už cvičíme dětské pozdravy slunce a tak dále. A dostala jsem nabídku na teenagery. S těmi pracuji moc ráda.

Je o kurzy zájem?
Ano, velký. Děti to baví. A mě taky. Myslím, že si to společně moc užíváme.

Znáš se s rodiči dětí? Jaké ‚typy rodičů‘ dávají děti na jógu?
Není to žádná specifická skupina rodičů. Jsou různí. Všechny děti znám jménem a rodiče jen jako „to je maminka od Matyldy“. Rodiče na hodině nesmějí být přítomni, protože děti se v jejich přítomnosti prostě chovají jinak, předvádějí se, chtějí se ukazovat. Rodiče jsou pro mě na hodině rušivým elementem. Učíme se pozornost stáhnout jen mezi sebe ve skupině. Rodiče s tím ale zpravidla nemají problém, většinou to chápou. A taky získají hodinku času pro sebe.

Co považuješ na svých lekcích za svůj originální přínos?
Nevím, tak jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Do lekcí dávám mnoho ze sebe – jsem pořád ještě herečka, což mi hodně pomáhá. Používám hlas, vydáváme různé zvuky, učíme se najít bránici, používáme jazyk. V tom se asi trochu odlišuji od jiných učitelů dětské jógy.

Jak se ti kombinuje hraní s jógou?
Teď se považuji za hrozně šťastného člověka. Živí mě mé dva největší koníčky. Mám to rozloženo tak, aby obě poloviny byly ukojeny.

Kde jsi teď momentálně k vidění kromě domovského studia Akasha?
 Učím ještě na Národní v Yogame. Ale dětskou jógu mám jen na Letné v Akashe. Stále hraju, hodně na zájezdech, komedii 1+1=3 hrajeme v divadle U hasičů, ve Viole hraji pohádky pro děti. ...

A co televize? Seriály?
Točila jsem teď naposledy Aféry s Pavlem Křížem, v létě nějaké reklamy. A seriály? Momentálně ne, ale třeba nějaká nabídka přijde.

A co střet komerce, jakéhosi západního rychlého způsobu života a východní spíše střídmé filozofie, umírněnosti? Jak to vnímáš a sama v sobě vyrovnáváš?
To je právě hrozně hezké. Tato kombinace mi zcela vyhovuje. Člověk se nezblázní. Mám místo, kde se dokážu úplně zklidnit, pokusit se zastavit myšlenky. A pak zase se vrátit – protože nemohu žít ‚východním‘ způsobem života na západě. To bych se musela odstěhovat tam. Myslím, že každý z těchto dvou extrémů by pro mne byl špatně.

Chodíváš si třeba po představeních sednout do klubu, jak je často běžné u herců…
Já skoro nepiju, takže jsem asi dost nezábavný člověk. Mně alkohol nechutná, po deci vína jsem opilá. Navíc často jezdím autem, vracím se brzo kvůli Kryštofovi – sice spí, ale jeho ranní vstávání je náročné.

Tvůj partner je také herec?
Je vystudovaný herec, ale více než hraní jako takovému se věnuje ‚divadelní terapii‘, bezdomoveckému divadlu Divadno. Pracuje s lidmi, kteří jsou na okraji společnosti. Vlastně se jich většina z nás štítí… Pomáhá jim najít ze dna cestu zpátky… Vážím si ho za to. Dělají moc zajímavá představení, některá jsou založena na autentických výpovědích. Někdy až člověk žasne, jak rychlá může být cesta na ulici…


S partnerem Kajetánem Písařovic v inscenaci Krásná vyhlídka
Foto: Zdeněk Rerych

Info Marianne.cz
Petra Špindlerová (1972), herečka a učitelka jógy. Narodila se v Rovečné na Vysočině. Kus života strávila v zahraničí, kde se věnovala modelingu, později vystudovala herectví, kterému se věnuje dodnes. Do povědomí se dostala díky roli submisivní Haničky v seriálu Rodinná pouta. Se synem a přítelem žije v Praze.
 

Jóga jinak

Tisk článku | Poslat článek