Pokud jste Biomanželku četli, je vám vše jasné. Pokud ne, doporučuji. Slzela jsem u čtení o to víc, že jsem si sama obdobím urputného eko/bio hájení prošla. Ovšem – vyrostla jsem z něj a dávám přednost pragmatickému přístupu k životu. Snažím se být ohleduplná vůči svým blízkým, okolí i vesmíru, ale stojím nohama pevně na zemi.
Cvičení jógy se věnuji zhruba deset let, občasnému vedení lekcí ve volném čase poslední tři roky. Díky józe mě nebolí záda, méně se stresuji a uběhla jsem půlmaraton.
Celý v úvodu zmíněný kurz se točil kolem posílení pánevního dna. Je to chvályhodné, což o to. Od posílení pánevního dna k tantře je ovšem ještě opravdu dlouhá cesta. A ani tak není třeba při tom pobíhat ve volném hábitu a hlasitě zpívat; cviky na pánevní dno bez okras zařazuji i do běžných lekcí – v kombinaci s cviky podle paní Mojžíšové.
Podle mého názoru je možné věnovat se józe, a nepřehánět to se zanášením východních praktik do svého vlastního západního stylu života. Lze se inspirovat, ale nepropadnout bezmeznému a nekritickému obdivu. Co se tam vyvíjelo tisíce let ve zcela jiném kulturním a přírodním prostředí, těžko přenesete třeba do Prahy jedním víkendovým kurzem. Navíc – pokud si představujete všechny obyvatele Indie, jak denně cvičí jógu a meditují s blaženým úsměvem, jste poněkud mimo realitu. Na posledním instruktorském kurzu, kterého jsem se účastnila, nejvíc na naši uspěchanou dobu nadávala kolegyně, která doběhla s vyplazeným jazykem těsně na začátek úvodní lekce a celou ji odcvičila v křeči. K tomu bych snad už jen dodala – jaké si to uděláte, takové to máte. Namasté.

Tisk článku | Poslat článek